Článek
V noci se mi zdálo o Robertu Redfordovi. Ráno jsme ten sen začali rozebírat a já při tom zjistil dvě věci. Robert Redford už nežije. A den před mým snem by mu bylo devadesát let. Narodil se 18. srpna 1936 a zemřel 16. září 2025 ve věku 89 let. Já nevěděl ani jedno.
Jak může být mrtvý někdo, koho pořád vídáme?
A právě tahle otázka mě nakonec zaujala víc než samotný sen. V poslední době se mi několikrát stalo, že jsem narazil na známou tvář nebo jméno a najednou mě napadlo: Ježišmarja. On už vlastně nežije. Stalo se mi to například s Jiřím Krampolem. Nejde o to, že by mi smrt těch lidí byla lhostejná. Někdy ji prostě v daném okamžiku nezaregistruji a jejich mediální obraz mezitím pokračuje dál, jako by se nic nestalo.
Krampol se dál směje v televizním pořadu. Redford dál jede na koni, zamilovává se do Meryl Streepové, je mladý, později starší — ale pořád živý. Film neví, že jeho herec zemřel. Fotografie to neví. YouTube to neví. A naše paměť to někdy neví také.
Film vytváří zvláštní druh nesmrtelnosti
Robert Redford navíc patří trochu jiné generaci než já. Nevyrůstal jsem na něm. Patřil spíš ke generaci filmových hvězd, na kterých vyrůstala moje máma; já přirozeně sledoval třeba Brada Pitta a jiné herce své generace. Přesto mě po tom snu překvapilo, kolik věcí jsem v Redfordovi najednou začal poznávat.
Třeba jeho blond vlasy a vůbec vědomě budovanou blond image. To je něco, čemu rozumím velmi dobře, protože i pro mě jsou vlasy součástí toho, jak sám sebe vizuálně vnímám. Pak samozřejmě film, režie a Sundance — festival, který Redford založil a který se stal jedním ze symbolů amerického nezávislého filmu.
A právě u Sundance se mi najednou z hloubi paměti vynořila zvláštní, hodně stará vzpomínka. Mám pocit, že jsem před více než dvaceti lety možná přihlašoval svůj krátký film Babička – The Grandmother právě tam. Nevím, jestli jsem přihlášku opravdu odeslal, nebo jsem o tom jen vážně uvažoval. Po takové době už si tím nejsem jistý. Jen mě zaujalo, že se tahle dávno zapomenutá asociace objevila až ve chvíli, kdy jsem začal zjišťovat, kdo pro mě vlastně Robert Redford je.
Člověk může zemřít několikrát
Možná právě média vytvářejí zvláštní prodlevu mezi skutečnou smrtí člověka a okamžikem, kdy zemře také v našem vědomí. U herců je to ještě výraznější než třeba u spisovatelů. Mrtvý spisovatel zůstává jménem na obálce knihy, ale mrtvý herec před námi pořád chodí, mluví, směje se, miluje se, hádá se, běží, stárne — nebo naopak nestárne vůbec.
Dnes navíc můžeme během několika minut vidět jednoho člověka ve třiceti, padesáti i osmdesáti letech. Na internetu existují všechny jeho věky současně. Chronologie života se rozpadne do katalogu obrazů, který nám algoritmus servíruje podle toho, na co právě klikneme. A smrt na tom nic nemění. Starý film se po smrti herce nezačne přehrávat jinak.
Možná proto člověk v našem vědomí neumírá ve stejný okamžik, kdy zemře jeho tělo. Existuje datum biologické smrti, potom den, kdy o ní informují média, chvíle, kdy ji zaznamenáme my — a možná ještě čtvrtý okamžik, kdy se v nás skutečně přepíše ono samozřejmé „je“ na „byl“.
Nechci z toho dělat důkaz, že moje podvědomí nějak vědělo, kdy má Robert Redford narozeniny. Nevím, proč se mi právě v tu noc zdál právě on. Ta shoda je zvláštní, ale mnohem víc mě na ní zajímá, co mi ukázala o paměti.
Robert Redford zemřel v září 2025. Pro mě ale zůstal ještě téměř rok někde mezi živými. Pak se mi o něm zdálo — a teprve potom zemřel i pro mě.
-
Poznámka k použití AI: Při vzniku článku jsem využil AI k rozhovoru nad vlastní zkušeností, rešerši a ověření faktických údajů a k redakčnímu uspořádání textu. Obrázek je vytvořený v AI. Námět, osobní zkušenost, sen a výchozí úvahy jsou moje.
