Článek
Pan Toníček dostane peníze na vesmír a nemůže si za ně koupit rohlík
Jednoho dne dostal pan Toníček z Hloubětína dva tisíce tři sta korun.
Byla to velmi dobrá zpráva.
Pan Toníček totiž peníze potřeboval.
Na knihy. Na web. Na generování. Na trailer.
A také na jídlo.
To poslední ovšem nebylo součástí vesmíru.
Peníze poslal kamarád. Do zprávy pro příjemce napsal:
Na tvůj vesmír.
Pan Toníček se na ta tři slova díval.
Byla krásná.
Ne „na elektřinu“. Ne „na nájem“. Ne „půjčka“. Ne „ať se z toho nějak vyhrabeš“.
Na tvůj vesmír.
Kamarád totiž už věděl, že pan Toníček nevyrábí jen knihy.
Vyrábí světy.
Knihy mají weby. Weby mají postavy. Postavy mají místa. Knihy mají hudbu. Hudba má vinyly. Jednou budou audioknihy. Existuje merch. Vznikne trailer.
A celé je to propojeno tak důkladně, že kdo jednou vstoupí na web pana Toníčka, měl by teoreticky strávit následujících šest let putováním mezi odkazy.
Kamarád toto všechno vyslechl.
A pak poslal dva tisíce tři sta korun.
Na tvůj vesmír.
Pan Toníček byl dojatý.
A zároveň okamžitě vznikl účetní problém.
Nejdřív zaplatil webhosting.
To bylo logické.
Vesmír bez hostingu je pouze představa.
Po zaplacení zůstalo:
925 Kč.
Pan Toníček si tuto částku mentálně uložil do přihrádky:
VESMÍR.
Pak otevřel lednici.
V lednici nebylo skoro nic.
Zavřel ji.
Otevřel bankovní účet.
Na účtu peníze byly.
Otevřel lednici.
Jídlo stále nebylo.
To byla záhada moderní ekonomiky.
Technicky vzato si pan Toníček mohl koupit rohlík.
Dokonce několik.
Devět set dvacet pět korun je při správném hospodaření překvapivě velké množství rohlíků.
Jenže to nebyly peníze na rohlíky.
Byly na vesmír.
A vesmír rohlíky nepotřeboval.
Pan Toníček ano.
Tím vznikl první známý konflikt mezi kosmologií a výživou.
Pan Toníček začal vyjednávat sám se sebou.
„Rohlík stojí pár korun.“
Pravda.
„Můj kamarád určitě nebude kontrolovat, jestli sis za jeho peníze nekoupil rohlík.“
Také pravda.
„A člověk, který generuje knihu, musí jíst.“
Velmi silný argument.
„Takže jídlo je vlastně výrobní náklad knihy.“
Pan Toníček se zarazil.
To už bylo nebezpečné.
Podle této logiky by se výrobním nákladem knihy mohlo stát prakticky všechno.
Postel, protože autor musí spát.
Káva, protože musí vstát.
Sprcha, protože společnost stále očekává určitou úroveň hygieny i od lidí pracujících z domova.
Nájem, protože bez bytu by notebook zmokl.
Cigarety.
Pan Toníček tuto myšlenkovou větev okamžitě uzavřel.
Byla účetně výbušná.
Rozhodl se tedy, že kamarádových 925 korun zůstane kamarádových 925 korun.
Tedy jeho.
Ale na vesmír.
Když mu někdo dá peníze na knihu, chtěl, aby z nich skutečně vznikla kniha. Ne aby zmizely ve čtvrtečním nákupu mezi máslem, toaletním papírem a něčím, co si člověk koupil jen proto, že měl hlad.
Chtěl být jednou schopen říct:
„Tady.“
„Tohle.“
„Na tom jsi pomohl.“
To pro něj mělo cenu.
Možná větší než devět set dvacet pět korun.
Naštěstí měl ještě jiné peníze.
Ty si vydělal.
Dělal video výklady.
Člověk mu poslal otázku. Pan Toníček se podíval na karty. Mluvil. Natočil video. Poslal.
Přišly peníze.
Byl to překvapivě srozumitelný obchodní model.
Na rozdíl od literatury.
U literatury pan Toníček pracoval několik měsíců, vydal knihu a pak čekal, jestli si jí někdo všimne.
U výkladu člověk nejprve řekl:
„Chci výklad.“
A potom dostal výklad.
Pan Toníček byl z tohoto konceptu obchodní transakce stále fascinován.
Na účtu se tedy postupně objevilo:
5 415,24 Kč.
Člověk by řekl:
„Tak už máš peníze.“
Pan Toníček věděl lépe.
Devět set dvacet pět bylo na vesmír. Něco bylo na jídlo. Něco už v duchu patřilo září.
Srpen byl zaplacený.
Nájem. Elektřina. Druhá elektřina. Internet. Úvěr. Webhosting.
Všechno.
Pan Toníček dosáhl finančního stavu, kterému se říká:
Mám všechno zaplaceno a nemám peníze.
Byl na sebe skoro pyšný.
Pak přišla otázka, co s nimi.
Generovat čtvrtý díl?
Šetřit na září?
Zaplatit trailer?
Koupit jídlo?
Pan Toníček položil tuto otázku umělé inteligenci.
Umělá inteligence mu poradila, aby si rozdělil peníze do přihrádek.
Pan Toníček ocenil, že i nejmodernější technologie světa nakonec dospěla k systému obálek jeho babičky.
Vesmír.
Jídlo.
Září.
Generování.
Trailer.
Pan Toníček si připadal jako ministr financí velmi malé a velmi zadlužené země.
Země měla jednoho obyvatele.
Jednoho autora.
Jedno vydavatelství.
A mimořádně ambiciózní kulturní politiku.
Priorita byly Vlasy.
Čtvrtý díl.
Pátý díl.
Pak ArtFork.
Zločin v domě na Petrském náměstí mohl počkat.
Pan Toníček byl na toto rozhodnutí mimořádně hrdý. Poprvé v životě totiž dostal nápad na novou knihu a neudělal okamžitě všechno pro to, aby mu zničila rozpočet.
„Rok 2027,“ řekl Zločinu.
Zločin mlčel.
Zřejmě souhlasil.
Čtvrtý díl měl mít tři sta padesát stran.
Ne osm set.
To už si pan Toníček slíbil.
Třetí díl byl velkolepý. Třetí díl musel být velkolepý. Třetí díl také způsobil, že pan Toníček začal při pohledu na počet stran fyzicky cukat.
Čtvrtý bude menší.
Pátý ještě menší.
Pan Toníček začínal chápat, že rozsah knihy není ukazatel mužnosti.
Bylo to osvobozující.
A levnější.
Devět set dvacet pět korun tedy půjde do generování.
Možná to nebude stačit na celý čtvrtý díl.
Možná ano.
Přijdou další peníze.
V pondělí se měl sejít s jiným kamarádem, který napsal, že se chce nějak zapojit.
Pan Toníček nevěděl jak.
A to bylo správně.
Člověk nemá utrácet peníze, které ještě neexistují.
Toto pravidlo pan Toníček velmi dobře znal.
Dodržoval ho zejména od okamžiku, kdy žádné neměl.
První kamarád mezitím napsal, že dva tisíce tři sta není půjčka.
Je to podpora.
Pan Toníček si to zapsal.
Vedl si totiž evidenci. Kdo půjčil. Kdo dal. Kolik. Co se vrací. Co se nevrací.
Byl v tom trochu pedant.
Měl pro to důvod.
Kdyby jednou vydělal miliony, chtěl vědět, komu je má začít posílat zpátky.
To byl jeho dlouhodobý investiční plán:
Fáze jedna: přijmout dva tisíce tři sta.
Fáze dvě: stát se milionářem.
Fáze tři: pomstít se všem mecenášům finanční stabilitou.
Fáze dvě zatím nebyla detailně rozpracována.
Pan Toníček totiž nevnímal dar jako díru v paměti.
Když někdo řekl:
„Tohle ti dávám,“
znamenalo to:
„Nemáš mi to teď splácet.“
Ne:
„Pokud jednou budeš bohatý, nikdy jsme se neviděli.“
Lidské vztahy byly nepřehledný účetní systém. Jednou pomohl jeden, jindy druhý. Někdy penězi, někdy prací, někdy kávou, někdy tím, že člověku umyl okna, a někdy prostě tím, že odpověděl.
Do Excelu se to převádělo špatně.
A když už, vypadalo to děsivě.
Večer pan Toníček znovu otevřel lednici.
Stále nic moc.
Tentokrát se zasmál.
Měl na účtu přes pět tisíc. Měl zaplacený srpen. Web. Peníze na část knihy. Domluvenou práci. Schůzku s člověkem, který mu chtěl pomoct.
A měl hlad.
To nebyla tragédie.
To byla logistika.
Vzal tedy svoje vydělané peníze a šel koupit jídlo.
Kamarádových 925 korun nechal být.
Ne proto, že by ho kamarád při koupi rohlíku přišel zatknout.
Ne proto, že by existovala morální policie mecenášských darů.
Ale protože pan Toníček potřeboval mít pocit, že některé peníze skutečně něco postaví.
Web už stál.
Teď přijde kniha.
V obchodě vzal rohlíky, sýr a něco dalšího.
Zaplatil.
Svět se nezhroutil.
Vesmír také ne.
Když přišel domů, otevřel NovelCrafter.
Šedesát kapitol.
Tři sta padesát stran.
„Dobře,“ řekl.
Dobyl kredit.
Na účtu zmizela první část kamarádova vesmíru.
Na obrazovce začala vznikat kapitola.
Pan Toníček četl.
Pak se zakousl do rohlíku.
A poprvé toho dne se podařilo udržet při životě
autora i vesmír zároveň.
-
Poznámka k použití AI:
Při přípravě článku byla umělá inteligence použita ke stylistické a redakční úpravě textu, zejména ke zpřesnění rytmu, zkrácení opakujících se pasáží a sjednocení odstavcové stavby. Námět, obsah, satirický koncept a výsledná podoba textu jsou autorské.
