Článek
Pan Toníček hledá nakladatele, kterého nepotřebuje
Pan Toníček z Hloubětína hledal nakladatele.
Nevěděl přesně proč.
To bývá při hledání nakladatele drobná nevýhoda.
Normální spisovatel hledá nakladatele proto, aby mu vydal knihu. Pan Toníček už knihy vydával. Měl obálky, sazbu, web, e-knihy, tisk, distribuci, hudbu, vinyly, merch a několik čtenářů, i když jich zatím nebylo dost na svolání tiskové konference.
Měl také několik dalších knih v různých stádiích existence, což byl stav, který se v tradičním nakladatelském prostředí obvykle označoval slovem:
počkejte.
Pan Toníček tedy otevřel internet, zadal nakladatelství přijímá rukopisy a vstoupil do světa naděje.
První nakladatelství chtělo rukopis ve Wordu, anotaci, životopis, ukázku, charakteristiku cílové skupiny, přehled dosavadní tvorby a informaci, jaký má autor dosah na sociálních sítích.
Pan Toníček se zastavil u posledního bodu.
Dosah na sociálních sítích měl. Jen se choval zvláštně.
Některé video vidělo pět tisíc lidí. Některé dva. Některé patrně jen pan Toníček a zaměstnanec společnosti Meta, který kontroloval, zda stále žije.
Instagramový účet měl omezený. TikTok se v některých dnech tvářil, že pan Toníček nikdy nevznikl.
„Dobře,“ řekl. „Takže potřebujete autora, který už má publikum.“
To byla zajímavá zpráva. Pan Toníček si vždycky myslel, že jedním z důvodů existence nakladatelství je pomoci knihu dostat k publiku.
Ukázalo se, že moderní nakladatelství rádo pomůže dostat knihu k publiku autorovi, který už publikum má.
To bylo efektivní.
Druhé nakladatelství přijímalo rukopisy.
Výborně.
Vyhodnocení může trvat tři měsíce.
Tři měsíce nebyly věčnost. Pan Toníček ostatně napsal několik knih v kratší době.
Pak našel další větu:
Pokud vás nebudeme kontaktovat, rukopis jsme nevybrali.
Pan Toníček se opřel.
To se mu líbilo.
Autor pošle dvě stě stran svého života. Nakladatelství odpoví tichem.
Ticho je ekologické. Nezabírá místo v e-mailové schránce.
Třetí nakladatelství přijímalo rukopisy pouze v určitou část roku. Čtvrté právě nepřijímalo žádné. Páté jen některé žánry. Šesté mělo formulář. Sedmé e-mail.
Osmé mělo formulář, ve kterém nebyla kolonka:
Používáte při tvorbě umělou inteligenci?
Pan Toníček by ji přitom ocenil. Rád by věděl, zda má vůbec cenu posílat rukopis někam, kde po třech měsících možná zjistí, že první věta rozhovoru zní:
„Aha, vy používáte AI. Tak to ne.“
Zkusil najít stanovisko nakladatelství k AI.
Nenašel.
Zkusil jiné.
Také nic.
Další.
Nic.
Český literární svět měl k umělé inteligenci zřejmě velmi pevný postoj.
Jen ho nikde nenapsal.
Pan Toníček si představil, že zavolá.
„Dobrý den, chtěl bych se jen předem zeptat, jestli má vůbec smysl posílat rukopis. Pracuju otevřeně s AI.“
„Rukopisy prosím zasílejte na adresu rukopisy@…“
„Já vím, ale jde mi jen—“
„Doba vyhodnocení je tři měsíce.“
„Ale já se nechci ptát, jestli rukopis přijmete. Jen jestli—“
„Pokud vás nekontaktujeme, nebyl vybrán.“
„Ještě jsem vám ho neposlal.“
„Tak vás zatím nekontaktujeme.“
Pan Toníček položil telefon.
Byl to pouze imaginární rozhovor.
Přesto ho unavil.
Pak přišla horší otázka.
Co by vlastně od nakladatelství chtěl?
Pan Toníček otevřel svůj web.
Jedna kniha vedla k druhé. Knihy vedly k hudbě. Hudba k vinylům. Na Wattpadu byly texty zdarma. Člověk si mohl autora vyzkoušet, než mu dá peníze.
Nekupujte zajíce v pytli.
Pan Toníček to považoval za důležité.
Byl neznámý autor. A navíc neznámý autor, který používal AI.
To byla obchodně téměř poetická kombinace.
„Dobrý den,“ říkal zákazníkovi. „Nikdy jste o mně neslyšel a ještě dělám věc, kterou část internetu nenávidí. Nechcete si koupit mou knihu?“
Ne.
Samozřejmě že ne.
Proto jim nejdřív dával texty zdarma.
Přečtěte si. Podívejte se. Poslechněte si hudbu. Projděte se po světě. A jestli vás to začne zajímat, kupte si něco.
To nebyl vedlejší marketingový nápad.
To byl systém.
A pak si pan Toníček představil smlouvu.
Výhradní licence. Nevýhradní licence. Tištěné vydání. Elektronické vydání. Audiokniha. Území. Jazyky. Doba trvání. Obálka. Redakční zásahy. Schvalování. Další formáty.
Začal mít pocit, že místo nakladatele hledá člověka, kterému by mohl předat klíče od části vlastního domu.
„Tady můžete bydlet,“ řekl by. „Jen prosím nebourat stěnu.“
„Ta stěna nám nevyhovuje.“
„Ale za ní je hudba.“
„Hudba není součástí smlouvy.“
„A tudy se chodí na Wattpad.“
„Ten musíme možná zavřít.“
„Proč?“
„Protože tam máte knihu.“
„Ano. Proto tam lidi chodí.“
„Ale my ji teď vydáváme.“
„Já ji taky vydávám.“
„Právě.“
Pan Toníček začal chápat problém.
Jeho web nebyl web. To už věděl.
Byl to vesmír.
A vesmíry se špatně licencují po jednotlivých pokojích.
Každá kniha byla uzel. Vedla k jiné knize, hudbě, postavám, místům, vinylům, jednou možná k audioknize, traileru nebo k něčemu, co pana Toníčka teprve napadne přesně ve chvíli, kdy na to nebude mít peníze.
Kdyby jeden uzel někomu smluvně odevzdal, potřeboval by přesně vědět, které nitě s ním odcházejí.
To nebyla paranoia.
To byla licence.
Samozřejmě nakladatelství umělo věci, které pan Toníček neuměl. Mělo obchodní kontakty, distribuci, lidi, redakční zkušenost, značku, přístup do knihkupectví. Možná marketing. Možná média. Možná možnost položit knihu na stůl člověku, který by ji jinak nikdy neviděl.
Pan Toníček to nezpochybňoval.
Nebylo potřeba dělat z nakladatelství zlého draka.
Draci mají dneska dost problémů sami.
Jenže za každou službu existovala protihodnota. Část ceny knihy. Část rozhodování. Část práv. Část svobody. Někdy část textu.
A především čas.
Pan Toníček se podíval na kalendář.
Chtěl mít pentalogii venku do listopadu.
Nakladatelství mělo tři měsíce na to, aby mu možná neodpovědělo.
Byl srpen.
Matematika nebyla složitá.
A pak mu došlo ještě něco.
Pan Toníček už vlastně byl vydavatel.
Ne ten druh vydavatele, který sedí v kanceláři před knihovnou a říká:
„Tento titul jsme zařadili do jarního edičního plánu.“
Spíš ten, který sedí ve slipech v Hloubětíně a říká:
„Proč je ten textový rámeček zase mimo stránku?“
Ale vydavatel.
Měl svoje tituly, svoje stránky, svoje výrobní postupy, svoje distribuční cesty.
A svoje chyby.
Hlavně svoje chyby.
Ty jsou v podnikání velmi důležité.
Bez vlastních chyb člověk stále pracuje pro někoho jiného.
Pan Toníček tedy zkusil položit otázku jinak.
Kdyby měl jeden rukopis, žádnou obálku, žádný web, žádnou zkušenost se sazbou, žádnou distribuci a žádný systém, nabídka nakladatelství by zněla:
My z vašeho rukopisu uděláme knihu.
To byla velká věc.
Jenže pan Toníček už knihu udělat uměl.
Jeho otázka tedy zněla:
Co přesně uděláte s knihou, kterou už umím udělat sám?
A za jakou cenu.
Nejen finanční.
Prošel ještě několik nakladatelství. Některá vypadala zajímavě. Některá vůbec. Některá by možná stálo za to oslovit s jiným projektem.
Někdy.
Později.
Teď stál uprostřed rozestavěného mostu a potřeboval posledních deset metrů.
Ne nový most.
Večer mu někdo poradil:
„A co? Zkusil jsi nakladatelství?“
Pan Toníček se usmál.
Byla to dobrá rada.
Stejně jako:
„A nezkusil jsi sociální sítě?“
„A nezkusil jsi prodávat knihy?“
„A nezkusil jsi práci?“
Pan Toníček měl někdy chuť odpovědět:
„Ne. Dva roky sedím doma a čekám, až mi to někdo navrhne.“
Ale byl vychovaný.
Takže odpověděl jen:
„Zkusil.“
Pak zavřel telefon a rozhlédl se po svém malém hloubětínském nakladatelství.
Notebook. Hrnek. Zaplacený webhosting. Knihy v různých stádiích života. Pár tisíc korun. Šedesát kapitol před sebou.
Někde venku existovala velká profesionální nakladatelství, která možná uměla jeho problém vyřešit.
Možná také ne.
Pan Toníček se rozhodl, že je nebude nenávidět.
To by byla další práce.
Otevřel další kapitolu.
Protože než najde nakladatele, kterého potřebuje,
může klidně pokračovat v práci pro toho,
kterého už má.
-
Poznámka k použití AI:
Při přípravě článku byla umělá inteligence použita ke stylistické a redakční úpravě textu, zejména ke zpřesnění rytmu, zkrácení opakujících se pasáží a sjednocení odstavcové stavby. Námět, obsah, satirický koncept a výsledná podoba textu jsou autorské.
