Článek
Pan Toníček krade slova
Pan Toníček z Hloubětína kradl slova každé ráno. Vstával kvůli tomu poměrně brzy. Ne snad proto, že by slova byla po ránu méně hlídaná. To ne. Slova byla nestřežená prakticky pořád. V češtině jich ležely miliony jen tak bez dozoru. V knihách, novinách, na internetu, v komentářích pod videi, v hádkách, které nikam nevedly, i ve zprávách lidí, kteří tři roky nenapsali „jak se máš“, ale ve dvě ráno dokázali napsat „tohle mi přijde trochu cringe“.
Pan Toníček vstával brzy proto, že toho měl hodně. Nejdřív ukradl několik slov pro článek na Médium.cz, potom si uvařil kávu a zkontroloval, jestli jeho devatenáctisekundové video, ve kterém prakticky nic neříkal, náhodou nepřekročilo pět tisíc zhlédnutí.
Překročilo. Pět tisíc lidí ho vidělo. Nikdo z nich si nekoupil knihu.
To pana Toníčka uklidnilo. Vesmír byl stále ve své obvyklé poloze.
Potom otevřel NovelCrafter a připravil se na hlavní krádež dne. Na internetu se mezitím debatovalo o tom, zda je člověk, který používá umělou inteligenci při psaní knih, ještě spisovatel. Pan Toníček měl tuto otázku rád. Obvykle si při ní představil, jak v noci přelézá plot vily Lva Nikolajeviče Tolstého, v ruce pytel s nápisem SLOVA, vypáčí okno a začne do něj házet podstatná jména.
Válka. Mír. Kůň. Anna. Nádraží.
„Tak, to by bylo,“ řekl si.
Pak se zastavil. Anna byla od Tolstého. Kůň byl nejistý. Mír už zřejmě používal někdo před ním. Celá věc s kradením slov byla administrativně složitější, než se na první pohled zdálo.
Ve skutečnosti seděl pan Toníček několik hodin v Hloubětíně a přemýšlel, jestli má být jedna kapitola dlouhá tři tisíce znaků, nebo tři tisíce dvě stě, protože když jich bude sedm tisíc, vznikne mu zase osmisetstránková kniha. A tu už odmítal znovu sázet, i kdyby osobně sestoupila Pallas Athéna a oznámila mu, že je to pro evropskou literaturu nezbytné.
Jednu osmisetstránkovou už měl. Třetí díl. Šedesát kapitol. Velkolepý. Nádherný. A také tak veliký, že kdyby ho vydal v pevné vazbě, mohl jím v případě nouze podepřít barák.
Pan Toníček měl tu knihu rád. Jen už nikdy nechtěl nic podobného zažít. Proto toho rána učinil zásadní umělecké rozhodnutí: čtvrtý díl bude mít tři sta padesát stran. Pátý dvě stě padesát.
„A jestli se vám to nelíbí,“ řekl do prázdného pokoje, „napište si vlastní pentalogii.“
Nikdo neodpověděl. Ani nakladatelství. Ta měla na odpověď tři měsíce.
Pan Toníček pokračoval v kradení. Ukradl slovo něha, ukradl slovo noc, ukradl modř. Pak se zarazil, protože Modř už byla jeho. Alespoň doufal.
Za ta léta už nebylo úplně jednoduché poznat, co komu patří. Redaktor směl změnit větu. Korektor směl opravit slovo. Kamarád směl říct, že kapitola nefunguje. Microsoft Word směl podtrhnout půlku odstavce červenou vlnovkou. Nakladatel směl změnit obálku. Marketingové oddělení smělo požádat autora, aby si knihu propagoval sám. To všechno bylo tradiční.
Ale když pan Toníček napsal do stroje: „Viktor stojí u okna. Je po všem, ale tělo to ještě neví. Napiš scénu úsporně, bez patosu, ve třetím odstavci nech Toma přijít, nic nevysvětluj.“ a stroj napsal scénu, někdo na internetu řekl: „Takže tys to nenapsal.“
Pan Toníček se na chvíli zamyslel. Potom napsal: „Ano.“ Smazal to. Napsal: „Ne.“ Smazal to. Nakonec napsal: „A vy ještě píšete husím brkem?“ Také to smazal.
Byl totiž unavený z debat, ve kterých člověk musí nejprve dokázat svou existenci, než může začít mluvit o knize.
Raději otevřel svůj web. Jeho web už dávno nebyl web. Byl to vesmír. Knihy vedly k hudbě, hudba k vinylům, vinyly k dalším příběhům. Postavy měly místa, místa měla vzpomínky a některé knihy se daly číst zdarma, protože pan Toníček zastával obchodní strategii, kterou by zkušený marketingový poradce pravděpodobně pojmenoval odborným termínem:
Nekupujte zajíce v pytli.
„Neznáte mě,“ říkal tím čtenářům. „Tak si mě nejdřív přečtěte. Když vás budu srát, ušetříte.“
Připadalo mu to fér. Také značně nevýdělečné, ale fér.
Jednou tam budou audioknihy. Jednou tam bude merch. Hudba už tam byla. Vinyly také. A jednou vznikne film, který nebude film. Bude trvat asi devadesát vteřin. Lidé se budou dívat na Prahu téměř současnou, na Podolí, na čtyři postavy, na vodu, noc, světla a všechno, co pan Toníček celé roky skládal.
A potom se objeví: PĚT KNIH. JEDEN PŘÍBĚH.
Možná se někomu bude líbit film, který není film. Možná se mu bude líbit hudba, která není hudba. A možná si koupí knihu, která podle některých lidí není kniha.
Pan Toníček se této možnosti zasmál a podíval se na hodiny. Bylo skoro poledne. Za celé dopoledne napsal článek, opravil dvě kapitoly, přepočítal rozpočet, odpověděl čtenářce, zkontroloval sazbu, přepsal prompt a vygeneroval několik tisíc slov.
Byl vyčerpaný.
Naštěstí nic nedělal. Jen mačkal tlačítko.
Pan Toníček z Hloubětína zavřel notebook. Pro dnešek nakradl slov dost.
Zítra vykrade literaturu znovu.
-
Poznámka k použití AI: Při přípravě článku byla umělá inteligence použita ke stylistické a redakční úpravě textu, zejména ke sjednocení odstavců, rytmu a formulací. Námět, obsah, satirický koncept a výsledná podoba textu jsou autorské.
