Článek
Pan Toníček mačká kouzelné tlačítko
Pan Toníček z Hloubětína měl doma kouzelné tlačítko. Dlouho o tom nevěděl. Myslel si, že má notebook. Ukázalo se však, že ne. Podle některých lidí vlastnil zařízení, na kterém stačilo stisknout tlačítko a ono za něj napsalo knihu.
Pan Toníček byl touto informací nadšen. Kdyby se to dozvěděl dřív, ušetřil by si spoustu času.
To ráno tedy vstal, uvařil si kávu a rozhodl se kouzelné tlačítko konečně použít správně. Otevřel NovelCrafter. Na obrazovce měl šedesát kapitol čtvrtého dílu pentalogie. Každá měla svoje místo v příběhu, každá svoje postavy a svůj čas. Každá měla něco způsobit někomu, kdo už předtím něco způsobil někomu jinému, protože pět knih je především elegantní způsob, jak člověk přijde o schopnost zapomenout, kdo komu loni v létě řekl co v kuchyni.
Pan Toníček otevřel první kapitolu. Před sebou měl poznámky: Tom. Viktor. Jaro. Noc. Tělo. Paměť. Něha, kterou nikdo nesmí pojmenovat jako něhu, protože když autor napíše slovo něha příliš často, začne jeho kniha připomínat katalog vonných svíček.
Pan Toníček chvíli přemýšlel. Pak napsal prompt. Smazal ho. Napsal druhý. Také ho smazal. Třetí už vypadal dobře. Připsal, že dialog nesmí vysvětlovat emoce. Že Viktor nemá říkat něco, co už čtenář ví. Že Tom nesmí působit jako romantický hrdina. Že se nemá opakovat motiv vody z minulé kapitoly. Že styl musí být sevřenější než ve třetím dílu. Že kapitola má mít přibližně tři tisíce znaků. A že tři tisíce znamená tři tisíce, nikoli sedm tisíc, protože pan Toníček už jednou řekl stroji „klidně se rozepiš“ a stroj to pojal jako osobní výzvu.
Potom se podíval na tlačítko.
GENERATE.
„Tak,“ řekl. „Teď nic nedělám.“
Stiskl ho.
Stroj začal psát. Pan Toníček četl. První odstavec byl dobrý. Druhý také. Ve třetím Viktor položil ruku Tomovi na rameno.
„Ne,“ řekl pan Toníček.
Viktor by mu ruku na rameno nepoložil. Možná později. Možná nikdy. Možná by chtěl, a právě proto by to neudělal. To byl totiž Viktor.
Pan Toníček zastavil generování, upravil prompt a stiskl kouzelné tlačítko znovu. Tentokrát Viktor ruku na rameno nepoložil. Místo toho se zadíval z okna.
„To už dělal třikrát,“ řekl pan Toníček.
Stroj mlčel. Stroje bývají v těchto chvílích velmi arogantní.
Pan Toníček otevřel předchozí kapitoly a začal hledat okna. Našel jich pět. Jedno zavřel. Dvě nechal. Tři ho začala psychicky obtěžovat. Potom zjistil, že v kapitole číslo sedmnáct má ještě jedny dveře, které už použil v kapitole osm.
„To snad není možný.“
Bylo.
Na internetu mezitím někdo napsal: AI autoři jenom mačkají tlačítko.
Pan Toníček se podíval na svoje kouzelné tlačítko. Za dopoledne ho zmáčkl devětkrát. Hotovou měl polovinu kapitoly.
Začínal chápat princip. Kdyby ho zmáčkl dostatečně často, mohl by knihu napsat zhruba za stejně dlouhou dobu, za jakou by ji napsal jinak, pouze by mezitím utratil sto dolarů.
To byla skutečně revoluce.
Odpoledne přišel problém s kontextem. Pan Toníček totiž kdysi také uvěřil radě, že není potřeba modelu ukazovat celý román. „Stačí relevantní část,“ říkali lidé.
Pan Toníček tedy stroji ukázal relevantní část.
Stroj okamžitě zapomněl člověka.
Ne doslova. Jméno znal. Jen z něj udělal úplně jiného člověka.
Pan Toníček mu přidal další kapitolu. Stroj si vzpomněl na člověka, ale zapomněl vztah. Přidal vztah. Stroj zapomněl minulost. Přidal minulost. Stroj zapomněl, že jedna postava ví něco, co druhá neví. Přidal to.
Nakonec modelu ukázal skoro celou knihu.
„Výborně,“ řekl pan Toníček. „Teď už tě to bude stát jenom všechny peníze.“
Stroj neprotestoval. Stroje jsou v otázkách rozpočtu překvapivě liberální.
Za jeden měsíc jím prošlo třicet devět milionů tokenů. Šedesát čtyři požadavků. Sto osm dolarů.
Pan Toníček si nejdřív myslel, že něco dělá špatně. Proto napsal na podporu. Podpora mu vysvětlila, že nemusí dělat přesně to, co dělá. Pan Toníček vyzkoušel nedělat přesně to, co dělá.
Výsledek byl horší.
Vrátil se tedy k tomu, co dělal.
To byla jedna z nejdražších forem osobního růstu, které kdy absolvoval.
Večer měl kapitolu hotovou. Přečetl ji. Jednu větu smazal, druhou přepsal, třetí přesunul a čtvrtou vrátil. Pak si všiml, že kapitola skončila příliš definitivně. Takže konec otevřel. Pak byl otevřený moc. Tak ho trochu zavřel.
Potom celou kapitolu přečetl znovu.
„Jo,“ řekl.
To bylo ono.
Uložil ji.
Na internetu stále probíhala debata o kouzelném tlačítku. Pan Toníček do ní nenapsal nic. Místo toho otevřel kapitolu dvě.
Nový prompt. Nový problém. Nové tlačítko.
Stiskl ho.
Nic se nestalo.
Došel kredit.
Pan Toníček se opřel o židli. Konečně pochopil, proč se tlačítku říká kouzelné.
Peníze po jeho stisknutí opravdu mizely.
Dobyl kredit. Stiskl ho znovu.
A začal nedělat další knihu.
