Světlo skryté ve tmě: co dnes vidím ve třech starých textech

Před několika lety jsem v relativně krátkém období napsal tři texty, které jsem tehdy nevnímal jako jeden celek. První vznikal kolem obrazu Pohádka pohádek, který jsem maloval na zakázku v době, kdy se toho v mém životě dělo příliš mnoho. Druhý byl o samotném malování a o dost nepříjemném zjištění, že tři roky s barvami ještě neznamenají, že člověk pokaždé ví, co před plátnem dělat. A třetí patřil písni Slzy anděla.

Když je čtu dnes, vidím mezi nimi spojení, které jsem tehdy nejspíš nepotřeboval pojmenovávat. Všechny tři se motají kolem světla a tmy, tvorby, vyčerpání, pocitu marnosti a otázky, co vlastně člověka drží nad vodou, když si sám připadá trochu jako věc vyplavená na břeh.

Nechci ale předstírat, že jsem to tehdy věděl. Nevěděl. Tehdy jsem prostě chodil do práce, maloval obraz, četl cizí blogy, hledal něco mezi duchovnem a úplně obyčejným přežitím a občas si u toho zapálil cigaretu.

V noci jsem tehdy pročítal osobní blogové zápisky lidí, kteří mě nějakým způsobem inspirovali. U Diany Kassim jsem narazil na velmi osobní text o její matce, prstenu a svobodě; u George R. R. Martina zase na úvahy o odcházení, smyslu práce a vlivu člověka na svět.

Četl jsem to a připadalo mi, že oni jdou do hloubky. Moje vlastní hloubka byla oproti tomu na povrchu. Chodil jsem do práce a zažíval docela obyčejný zmar z činnosti, kterou člověk vykonává, protože se vykonávat musí, přestože jeho srdce by bylo raději někde úplně jinde.

Tehdy jsem si po svém parafrázoval Buddhu. „Život je utrpení“ se mi proměnilo v „Nepohrdej prací, která pokořuje srdce.“ A z představy, že utrpení samo o sobě nemá pevnou existenci, mi vylezlo: „Následuj pokorně své srdce, kam tě vede.“

Dnes se na to můžu dívat s odstupem a trochu se usmívat nad vlastní potřebou překládat buddhismus do života člověka, který nachodil nekonečné kilometry po budově Správy železnic. Jenže právě tak to tehdy fungovalo. Velké věty se musely nějak vejít mezi pochůzku, službu, únavu a cestu domů.

V té době ke mně také dorazily dvě zpětné vazby na práci, kterou jsem udělal dávno předtím. Jedna se týkala zasvěcení, druhá výkladu. Obě přišly právě ve chvíli, kdy jsem část svého duchovního světa začínal odkládat.

Tehdy mě napadlo, jestli takové věci nepřicházejí někdy prostě proto, aby v člověku nezavládl úplný zmar.

Při čtení Diany Kassim a Martina se mi začala vracet myšlenka světla skrytého ve tmě. Že ne všechno, co vypadá jako světlo, musí člověku prospět, a ne všechno, co vypadá jako tma, je nutně zlé. Že význam některých událostí možná poznáme až mnohem později.

Vybavoval se mi Gandalf a Glum. Představa, že i někdo nebo něco zdánlivě nepodstatného může mít před sebou okamžik, kvůli němuž všechno předchozí najednou dostane jinou váhu.

Možná si podobné příběhy vyprávíme proto, že chceme věřit, že také náš vlastní chaos jednou vytvoří nějaký obraz.

Do toho všeho jsem dostal zakázku na obraz. Pohádku pohádek.

Malování pro mě nikdy nebylo hlavní profesí. Začal jsem s ním vlastně oklikou. Když jsem se kdysi učil tetovat na prasečí kůži, přišlo období truchlení, třásly se mi ruce a došlo mi, že se nejdřív potřebuju naučit malovat.

Tak jsem maloval.

Po několika letech bych mohl očekávat, že už budu mít pocit, že to umím. Jenže právě tehdy jsem zjistil, že výraz „umět malovat“ je dost nebezpečný. Pokud znamená „dovolit si malovat a mít z toho radost“, pak jsem malovat uměl. Pokud znamená ovládnout řemeslo, perspektivu, barvu, přesnou ruku a všechny ty věci, které se před člověkem objevují vždycky právě ve chvíli, kdy už má pocit, že něco pochopil, byl jsem pořád velký amatér.

A Pohádka pohádek mi to připomněla.

Rozměr odpovídal zakázce. Jenže neodpovídal mému bytu.

Neměl jsem ateliér. Potřeboval jsem u obrazu pevnou ruku a nebyl jsem zvyklý malovat jemné detaily ve stoje. Pořídil jsem si nové štětce určené právě na detail a okamžitě jsem měl dojem, že s nimi neumím zacházet.

Bylo na tom něco ironického. Můj způsob malování byl do té doby spíš velkorozmáchlý. A právě ta rozmáchlost mi dřív pomáhala. Potřeboval jsem se na plátno vylít. Barva byla terapie, pohyb, gesto. Teď přede mnou stál obraz, který po mně chtěl přesnost.

Najednou jsem byl skoro zpátky u tetování a třesoucí se ruky.

Jen v jiné podobě.

Tehdy jsem si také uvědomil zvláštní věc, která mě při tvorbě provázela opakovaně. Kdykoli jsem něco domaloval a po nějaké době se postavil před další plátno, připadal jsem si, jako bych začínal úplně od začátku.

Co jsem se minule naučil? Kde to je? Kam zmizely věci, které jsem přece jednou dělal s lehkostí?

Pryč.

Popsal jsem to tehdy tak, že mě po dokončení obrazu vždycky opustí duch malíře a sestoupí do mě úplně jiný duch. Třeba Merlina. Nebo hlídače.

Po letech mi ta věta připadá docela přesná. Nejen pro malování.

Člověk někdy skutečně žije v různých režimech a zkušenost z jednoho z nich se nehlásí automaticky o slovo ve chvíli, kdy přepne do druhého. To, že jsem něco jednou uměl, ještě neznamenalo, že k tomu pokaždé snadno najdu cestu zpátky.

Velká plátna jsem byl zvyklý malovat jedním tahem. Rozjet se a pokračovat, dokud něco nevznikne.

Tentokrát to nešlo.

Musel jsem se k obrazu vracet po částech a strašně mě to štvalo. Nejdřív jsem kolem něj třeba celý den chodil a vyhýbal se mu. Pak jsem něco namaloval. Potom jsem na výsledek koukal a nelíbilo se mi, co vidím. Nakonec jsem experimentoval i s malováním vleže na zemi, protože jsem tak měl pevnější ruku, přestože jsem věděl, že za to později zaplatí záda.

Náčrtek přitom existoval. Věděl jsem, co chci namalovat. Měl jsem vyřešené věci kolem kompozice. Jen mezi tím, co věděla hlava, a tím, co dokázala udělat ruka, vznikla mezera.

Tehdejší text jsem uzavřel prostě: Asi má ještě být něco jinak. Musím si holt počkat.

Dnes mě na tom baví, že jsem netušil, jak dobře ta věta vystihovala i spoustu jiných věcí v mém životě.

Vedle plátna se samozřejmě odehrával normální chaos. Chodil jsem do práce. Cítil jsem, že je čas jít dál. Dělal jsem výklady. Experimentoval s AI a zároveň měl pocit, že mi bere nervy a energii. Vyčítal jsem si, že nepíšu. V hlavě jsem skládal další sezonu Šmírajícího koníčka a nevěděl, kdy na ni přijde čas. Poznával jsem muže. Rozkládal karty. Zkoušel paměťové techniky a současně ztrácel vůli věnovat se jim systematicky.

Světu jsem rozuměl čím dál méně.

V práci kolem mě lidé křičeli, protože křičet museli, a já si pořídil první bezdrátová sluchátka, která fungovala skoro stejně dobře jako špunty do uší. Pak na mě lidé křičeli, že neslyším.

A možná jsem ani slyšet nechtěl.

Vracíval jsem se do své černé myší díry v Hloubětíně a snažil se nabrat sílu. Nejdřív pochopit sebe. Potom možná svět. Protože jsem měl pocit, že když nerozumím vlastnímu vnitřnímu prostoru, sotva budu rozumět něčemu venku.

Moje mysl se tehdy dokázala pohybovat dost zvláštními cestami. Přemýšlel jsem o světle, které Dětská císařovna nabízí Bastianovi v Nekonečném příběhu. Zjistil jsem, že Tami Stronach chystá nový film Man and Witch. Současně jsem měl pocit, že bych se měl naučit zacházet se zbraní, protože svět kolem mě se mi zdál čím dál méně bezpečný.

A pak jsem zjistil, že Noah Hathaway, můj Átrej z dětství, je zároveň trenér střelby.

Samozřejmě.

Když už si člověk skládá svět z pohádek, duchovna, strachu a každodenní reality, proč by mu zrovna Átrej neměl ukázat cestu ke střelnici?

Dnes to čtu a poznávám na tom svůj způsob přemýšlení. Jedna věc se dotkne druhé, vytvoří spojení a najednou vedle sebe existují Buddha, Gandalf, Tami Stronach, paměťové techniky, Správa železnic a obraz ležící na podlaze bytu v Hloubětíně.

Tehdy to nebyla konstrukce článku.

Tak prostě vypadala moje hlava.

Do stejné vnitřní krajiny patří také píseň Slzy anděla.

Když její text čtu dnes vedle tehdejších zápisků, překvapuje mě, jak vytrvale se vrací ke stejné představě: že bolest a útěcha nemusejí být protiklady. Že něco může zároveň pálit a léčit. Že světlo nemusí přijít v podobě něčeho bezbolestného.

V písni se objevila slza „jak hořící led“. Anděl, jehož blízkost současně přináší samotu i mír. Pláč, který bolí, ale zároveň otevírá cestu k úsvitu.

Tehdy jsem kolem písně psal také dlouhé vysvětlení její vizuální identity. Neonová růžová. Kapka. Plamen. Láska, bolest, proměnlivost, energie.

Dnes mám pocit, že jsem to možná vysvětloval až příliš.

Stačí samotný paradox: hořící led.

Přesně o tom byly i ty ostatní texty.

Možná jsem tehdy hledal způsob, jak si vysvětlit, proč některé bolestivé věci přinášejí současně něco dobrého.

Práce, která člověka pokořuje, může zároveň ukázat, že už v ní nechce zůstat. Pocit, že neumím malovat, může přinutit hledat nový způsob práce. Vyčerpání může ukázat hranici. Pochybnost o vlastní tvorbě může přinutit člověka znovu se ptát, proč vůbec tvoří.

To samozřejmě neznamená, že každé utrpení má tajný vyšší účel. Ani dnes bych si netroufl takovou věc tvrdit.

Spíš mi po letech pořád připadá pravdivá ta jednodušší věta, kterou jsem tehdy hledal:

Všechno světlo není světlo a všechna tma není tma.

Někdy prostě nevíme, co právě prožíváme, protože stojíme příliš blízko.

Když ty staré zápisky čtu dnes, v roce 2026, vidím v nich ještě jednu věc, kterou tehdejší já nemohlo znát.

Mnoho toho vnitřního neklidu souviselo i s množstvím věcí, které ve mně ještě čekaly na dokončení. Příběhy, obrazy, jazyky, nápady, celé světy. Tehdy jsem si často vyčítal, že nepíšu, zatímco dnes mnohem lépe vím, jak obrovský prostor může nedokončená tvorba zabírat, i když člověk zrovna fyzicky nesedí nad rukopisem.

Možná jsem se tehdy nepokoušel jen namalovat jeden obraz.

Možná jsem se učil, že některé věci nevzniknou jedním velkým záběrem.

A že je někdy potřeba kolem nich chvíli chodit.

V jednom z těch starých textů jsem napsal: „Kéž bych své světlo více vnímal, nebo svoje srdce.“

To bych dnes neopravoval.

Právě naopak.

Myslím, že na těch starých textech je nejzajímavější, že v nich není vyřešení. Není tam dnešní moudrý autor, který už ví, proč se všechno stalo. Je tam člověk, který hledá, chvíli filozofuje, chvíli nadává na štětec, chvíli poslouchá anděla a pak zjistí, že je potřeba udělat něco úplně obyčejného.

Uvařit si.

Uklidit.

Vrátit se k obrazu.

Protože možná právě tak člověk nějaké období skutečně přežívá. Ne tím, že rozluští celý jeho význam, ale tím, že mezi vším tím světlem a tmou udělá další malou věc.

A potom další.

Tehdy jsem svůj zápisek ukončil ještě jednodušeji.

Zapálím si cigaretu.

Po letech mám chuť ten konec nechat přesně tak.

-

Při vzniku této nové verze jsem využil AI jako redakční a organizační nástroj. Pomohla mi propojit tři moje starší texty do jednoho retrospektivního článku a zachovat rozdíl mezi tím, co jsem prožíval tehdy, a tím, jak tyto zápisky čtu v roce 2026. Původní zkušenosti, vzpomínky, myšlenky, text písně i dnešní interpretace jsou moje.