Článek
Několikrát v životě jsem se dostal do situace, kdy mi na nějakém člověku nebo události něco nesedělo. Neuměl jsem přesně říct co. Jedna věta. Změna tónu. Zvláštní reakce na docela obyčejnou otázku. Nic, s čím by se dalo slavnostně vstoupit do salonu jako Hercule Poirot a ukázat prstem na pachatele. Jen pocit, že jednotlivé části obrazu k sobě nějak nepasují.
Zároveň znám i opačnou zkušenost. Někdo vezme několik skutečných detailů z vašeho života, spojí je dohromady a vytvoří z nich člověka, kterým podle vás vůbec nejste. Jednotlivé body mohou být pravdivé. Jen čára mezi nimi vznikla v hlavě někoho jiného.
Možná právě proto mě v poslední době tolik zajímá rozdíl mezi třemi jednoduchými větami: Viděl jsem to. Myslím si to. Vím to.
Znějí skoro stejně. Jenže mezi nimi může ležet celý román.
Mezi událostí a jejím výkladem je malá mezera
Někdo neodpověděl na zprávu. To je událost.
Neodpověděl, protože už o mě nestojí. To je interpretace.
Vím, že už o mě nestojí. A máme hotovou skutečnost.
Stačilo přitom udělat dva nepatrné kroky.
Někdo se při určitém tématu podíval jinam. Někdo změnil řeč. Někomu se změnil hlas. Partner se vrátí domů a je nezvykle tichý. Kamarád něco neřekne. Kolega se ke dvěma lidem chová rozdílně. Samy o sobě jsou to malé skutečnosti. Jenže člověk je vypravěčský tvor. Nemá rád prázdná místa, a tak začne vyplňovat mezery.
Problém je v tom, že po nějaké době zapomeneme, kterou část obrazu jsme skutečně viděli a kterou jsme domalovali.
„Neodpověděl.“
„Nechce se mnou mluvit.“
„Vím, proč se mnou nechce mluvit.“
Nakonec si pamatujeme hlavně poslední verzi.
Petr nelže. Přesto mu nemusím věřit
Právě tahle otázka se mi začala výrazně propisovat do románu Miluj mě do krve. Je zasazený na Maltu a jeho svět sleduju z Petrovy perspektivy. Petr pozoruje Žanetu, Markétu, pianistu Radúze i další lidi kolem sebe. Vidí jejich chování, slyší jejich slova, všímá si gest a změn. Jenže do jejich hlav samozřejmě nevidí.
A právě tam pro mě začíná to zajímavé.
Nechci z Petra dělat nespolehlivého vypravěče v jednoduchém smyslu člověka, který čtenáři úmyslně lže. Naopak. Petr se snaží pravdu zjistit.
Jenže snaha zjistit pravdu ještě není totéž jako schopnost ji poznat.
Může někoho velmi dobře pozorovat a přesto se úplně splést v jeho motivech. Může si správně všimnout detailu a špatně pochopit jeho význam. Může si vzpomenout na starou scénu a najednou ji pod vlivem nové informace číst úplně jinak.
A čtenář nemá žádnou božskou kameru zavěšenou nad Maltou, která mu řekne: Petr se právě mýlí.
Je uvnitř něj.
Když si Petr spojí dva body, čtenář tu čáru uvidí s ním.
Při psaní si proto musím hlídat dvě různé skutečnosti
Jedna věc je, co se v příběhu skutečně stalo. Druhá je Petrova verze toho, co se stalo.
Ty dvě vrstvy se nemusí překrývat.
To je pro mě při psaní docela vzrušující, protože drama potom nevzniká jen z událostí. Může vzniknout mezi událostí a jejím výkladem. Petr nemusí dostat žádnou novou informaci o člověku před sebou. Stačí, když jinak pochopí informaci, kterou už měl.
A tím se může změnit celý svět.
Včerejší nevinná věta začne dnes znít podezřele. Něčí nezájem se změní v úmysl. Náhoda dostane důvod. Člověk, kterého jsme vnímali jako bezpečného, začne působit nebezpečně. Nebo obráceně: něco, čeho jsme se báli, se při pohledu z jiné strany ukáže úplně obyčejné.
Přitom se samotná minulost nepohnula ani o milimetr.
Změnil se pouze příběh, který jsme si o ní vyprávěli.
Intuice není důkaz. Ale ani ji nechci automaticky umlčet
V běžném životě je to samozřejmě obtížnější než v románu. Jako autor můžu rozhodnout, co je v mém fikčním světě pravda. Jako člověk tuhle výsadu nemám.
Když mi na něčem něco nesedí, mohu se mýlit.
Možná jsem si všiml skutečného problému. Možná na situaci promítám vlastní zkušenost. Možná mi tělo zachytilo něco, co hlava ještě neumí pojmenovat. A možná jen spojuju několik naprosto nesouvisejících bodů.
Proto se mi nelíbí jednoduché heslo „věř své intuici“. Intuice pro mě není rozsudek. Spíš upozornění: podívej se ještě jednou.
Stejně nebezpečné mi ale připadá opačné pravidlo: pokud nemáš důkaz, nic necítíš a nic nevidíš. Mezi okamžitým odsouzením člověka a úplným zavřením očí přece existuje obrovský prostor.
Můžu zbystřit. Můžu se zeptat. Můžu si ověřit, co si skutečně pamatuju. Můžu oddělit to, co jsem viděl, od toho, co si o tom myslím.
Právě to poslední bývá překvapivě těžké.
Vidím kouř. Znamená to, že někde hoří?
V jednom starším textu jsem si pro tenhle problém vytvořil obraz kouře. Něco cítím ve vzduchu. Vidím náznak. Ale nevidím samotný oheň.
Kouř samozřejmě může znamenat požár.
Může ale přicházet odjinud.
A někdy je nejhorší právě chvíle mezi tím. Už něco registruju, ale ještě nevím, co to znamená. Mozek nesnáší tuhle nejistotu, a tak se snaží co nejrychleji vyrobit vysvětlení.
Možná proto máme tak rádi detektivky. Na konci přijde Poirot, všechny rozesadí v jednom pokoji a vysvětlí nám, co který detail skutečně znamenal. Život tuhle službu většinou neposkytuje.
Nikdo nesvolá všechny účastníky mého vztahu, rodiny nebo zaměstnání a neoznámí: „Teď vám vysvětlím, co se opravdu stalo.“
Někdy odejdeme ze situace se třemi fakty a pěti domněnkami a už nikdy se nedozvíme, které z nich byly správné.
Největší problém možná není omyl. Je to zapomenout, že šlo o domněnku
Člověk se bude mýlit. Tomu se asi nedá vyhnout. Mnohem zajímavější mi připadá okamžik, kdy přestanu svůj výklad považovat za výklad.
Když místo „mám pocit, že mi lže“ začnu v hlavě pracovat s větou „lže mi“.
Místo „možná se mě bojí“ zůstane „bojí se mě“.
Místo „nevím, proč to udělal“ nastoupí dokonale vystavěná psychologie člověka, se kterým jsem o tom možná nikdy ani nemluvil.
V tu chvíli už nejsem pozorovatel.
Jsem spisovatel.
Jen jsem si toho nevšiml.
A na rozdíl od románu může mít příběh, který o druhém člověku napíšu ve vlastní hlavě, docela skutečné následky.
Sám znám pocit, kdy jsem se v příběhu, který si o mně vytvořil někdo jiný, nepoznával. Právě proto mě láká být s vlastními soudy opatrný. Jenže i opatrnost má svoji odvrácenou stranu: může se stát výmluvou, proč nevěřit ani tomu, co skutečně vidím.
A někde mezi těmito dvěma krajnostmi se pořád učím pohybovat.
Petr mě možná zajímá právě proto, že nemá kam vystoupit
Když píšu Miluj mě do krve, můžu si jako autor držet v hlavě otázku: co se opravdu stalo? Petr ale tuhle jistotu nemá.
Musí žít uvnitř vlastní verze světa.
A čtenář spolu s ním.
Proto mě na něm nezajímá jen to, jestli něco správně odhalí. Mnohem víc mě zajímá, jak vzniká jeho přesvědčení. Co skutečně viděl. Co si z toho vyvodil. Kterou mezeru zaplnil vlastní zkušeností. Kdy pochybuje. A kdy už naopak zapomněl pochybovat.
Je možné, že právě v tom je pro mě jeden z nejzajímavějších rozdílů mezi detektivkou a lidským životem.
V detektivce očekáváme řešení.
V životě často musíme jednat i bez něj.
A přesto bychom neměli zapomenout rozlišovat mezi tím, co jsme viděli, co si myslíme a co opravdu víme.
Možná totiž většinu života netrávíme mezi fakty. Trávíme ho v prostoru mezi fakty a příběhy, které jsme si o nich vyprávěli.
A některé z těch příběhů se jednou stanou románem.
Jiné bohužel považujeme za skutečnost.
-
Poznámka o použití AI
Tento článek vznikl z mého staršího osobního textu o nejistotě, podezření, vlastní zkušenosti s chybnými soudy a otázce, jak rozlišovat mezi tím, co člověk skutečně vidí, a tím, co si z jednotlivých náznaků domyslí. Při redakční práci jsem využil AI k oddělení této obecnější otázky od původního citlivého kontextu a k jejímu propojení s mechanismem, který nyní řeším při psaní románu Miluj mě do krve: rozdílem mezi skutečností a Petrovou interpretací skutečnosti. AI pomohla s dramaturgií, strukturou a jazykovou redakcí; osobní zkušenost, autorské otázky a románový projekt jsou moje.
