Článek
Začalo to nenápadně: v roce 1933, když Hitler poprvé vystoupil před davy v Berlíně. První zákony vyřazovaly Židy ze společnosti, zbavovaly je občanských práv a majetku, jako by je nenáviděná propaganda zneviditelňovala. Postupně se však z diskriminace stala smrtelná mašinerie.
Jako eufemistický krycí název zaznělo „konečné řešení židovské otázky“ – nacistický plán, jehož cílem byla fáze, jež se stala nejtemnější kapitolou lidských dějin. Konference ve Wannsee v lednu 1942 zpečetila krutý osud milionů lidí. Tento plán se nazývá holokaust – státem organizovaná genocida evropských Židů, která dosáhla šokujících rozměrů.
Podle odhadů nacisté s pomocí svých spojenců a kolaborantů mezi lety 1941 a 1945 vyvraždili asi šest milionů Židů, což představovalo většinu evropské židovské populace. Některé zdroje uvádějí, že při širším pojetí, kdy zahrneme i další pronásledované skupiny – Romy, Slovany, homosexuály, politické odpůrce a lidi s postižením – počet obětí se přiblížil k 11 až 17 milionům.
Holokaust nebyl jen plánem, byla to průmyslová vražda. Koncentrační a vyhlazovací tábory jako Osvětim-Březinka, Treblinka, Belzec, Sobibor či Chełmno se staly symboly lidské krutosti. Židé byli nuceni nosit označení, byly zakázány jejich podniky, postupně deportováni do ghett a transportováni do táborů, kde ,,čekal plyn nebo kulka“.
Můžeme jen tušit, jaké hrůzy se v těch místech denně odehrávaly. Lidskost byla potlačena státem, kdy za každým přeplněným vagonem, každým pochodem smrti, stála kalkulace a genocidní ideologie. Například během masivních deportací v roce 1942 zahynuly milióny lidí v řádu několika měsíců.
Ačkoli se holokaust pojmem poprvé rozšířil až po válce, zejména v 50. a 60. letech, veřejnost pochopila jeho rozsah až po soudních procesech, jako byl Eichmannův proces, a díky dokumentárním filmům z 70. let.
Dnes si připomínáme štítek „Šoa“ (hebrejsky katastrofa) který věrně vystihuje zničené životy, ztracené rodiny, ztracené kultury. I my, kdo jsme z generací pozdějších, můžeme vzpomínat a učit se, abychom zabránili opakování podobných hrůz. Paměť je naše brána k lidskosti.
Jednou z mnoha postav podílejících se na zvěrstvech a zločinech proti lidskosti byla Irma Grese. Narodila se 7. října 1923 ve Wrechenu v Německu jako jedna ze čtyř dětí. V roce 1936 ztratila matku, která spáchala sebevraždu. Ve škole zažívala šikanu a měla špatné studijní výsledky. Po ukončení školní docházky pracovala krátce na farmě, v obchodě a v sanatoriu SS.
V roce 1942 nastoupila jako dozorkyně do koncentračního tábora Ravensbrück. V březnu 1943 byla převelena do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kde se v květnu 1944 stala vrchní dozorkyní a dohlížela na přibližně 30 000 vězeňkyň. Byla obviněna z brutálního zacházení s vězni, účasti na selekcích k plynovým komorám a z fyzického týrání.
V březnu 1945 byla převelena zpět do Ravensbrücku a následně do Bergen-Belsenu, kde ji v dubnu 1945 zatkla britská armáda. V září 1945 stanula před britským vojenským soudem v procesu s personálem tábora Bergen-Belsen. Byla uznána vinnou ze spolupachatelství na vraždách a odsouzena k trestu smrti. Popravena byla 13. prosince 1945 ve věku 22 let.
