Dítě rodičům nic nedluží. Rodiče, kteří to vidí jinak, by měli vyhledat odbornou pomoc

„Po tom všem, co jsme pro tebe udělali…“

„Tohle nám dlužíš.“

„Měl bys být vděčný za všechno, co jsme obětovali.“

Podobné věty jsou v mnoha rodinách běžné. Často nejsou vysloveny se zlým úmyslem. Přesto mohou v dítěti vyvolat pocit, že jeho hodnota závisí na tom, jak dobře dokáže splácet pomyslný dluh vůči rodičům.

Podle současné psychologie je ale samotný princip takového uvažování problematický. Dítě totiž nemá vstupovat do života jako dlužník.

Každé dítě se narodí proto, že se dospělí rozhodli stát rodiči – nebo tuto roli přijali. Nemá možnost volby ani možnost uzavřít jakousi nepsanou smlouvu.

Právě proto odborníci upozorňují, že péče o dítě není služba, za kterou má jednou přijít protihodnota. Přestože odvedou-li rodiče kvalitní rodičovskou péči, je předpoklad k tomu, že dítě pro ně nakonec taky bude fungovat dle svých možností. Nikoli však z pozice dlužníka, ale z pozice milujícího potomka.

Vztahová terapeutka v rozhovoru pro Deník N připomíná, že dítě rodičům nic nedluží. Naopak rodič by neměl přenášet na dítě své vlastní nenaplněné potřeby, strach ze samoty ani očekávání, že právě dítě bude jednou zdrojem jeho životního štěstí.

Zdravý vztah mezi rodičem a dítětem je založený na péči, bezpečí a důvěře.

Někdy se ale nenápadně promění ve vztah založený na pocitu závazku.

Dítě má být stále k dispozici. Musí pravidelně telefonovat. Má studovat obor, který si přeje rodič. Má zůstat bydlet poblíž nebo převzít rodinnou firmu. A pokud se rozhodne jinak, přichází výčitky.

Takový vztah už není postavený na svobodě.

Je postavený na pocitu viny.

Psychologové upozorňují, že dlouhodobé citové vydírání může vést k úzkostem, nízkému sebevědomí i problémům při budování vlastních partnerských vztahů.

To, že dítě rodičům nic nedluží, neznamená, že by si nemělo vážit jejich péče. Vděčnost a dluh jsou ale dvě rozdílné věci. Vděčnost vzniká svobodně a přirozeně. Nelze ji vynutit ani vyžadovat. Dluh naopak vytváří povinnost.

Pokud rodič dítě opakovaně upozorňuje na to, kolik peněz, času nebo energie do něj investoval, může se péče postupně změnit v účetnictví. A právě to podle odborníků narušuje zdravou vazbu mezi rodičem a dítětem.

Psychologové upozorňují, že za podobným chováním často nestojí sobectví. Může jít o nenaplněné emocionální potřeby, osamělost, nízké sebevědomí nebo přesvědčení předávané z generace na generaci.

Řada dnešních rodičů sama vyrůstala v prostředí, kde se poslušnost a obětování považovaly za samozřejmost. To, co zažili jako děti, pak nevědomky opakují.

Právě proto odborníci doporučují zaměřit se spíše na pochopení příčin než na hledání viníka. Pokud však rodič dlouhodobě podmiňuje svou lásku poslušností nebo loajalitou dítěte, může být vhodné obrátit se na psychologa nebo rodinného terapeuta. Ne proto, že je „špatný rodič“, ale proto, že podobný vztah ubližuje oběma stranám.

Zdravý vztah funguje jinak. Dospělé dítě může rodičům pomáhat, navštěvovat je nebo se o ně ve stáří starat. Nemělo by to ale dělat ze strachu nebo pocitu dluhu. Mělo by to dělat proto, že mezi nimi existuje vzájemná láska, respekt a dobrý vztah.

Paradoxně právě rodiče, kteří po svých dětech nic nevyžadují, často zažívají největší blízkost. Děti se k nim vracejí dobrovolně, nikoli proto, že musí.

Mnoho rodičů má pocit, že dobré rodičovství znamená úplně se obětovat. Současná psychologie ale ukazuje něco jiného. Dítě nepotřebuje rodiče, který se kvůli němu vzdá vlastního života a pak za to očekává odměnu.

Potřebuje dospělého, který je psychicky stabilní, dokáže pečovat také o sebe a nabízí lásku bez podmínek. Protože právě taková láska učí dítě tomu nejdůležitějšímu - vztahy nejsou obchod. A že člověk nemusí splácet svůj vlastní život.

Zdroje a inspirace: