Článek
Ráno otevřete oči a už jste pozadu
Budík zazvoní a přesto, že den ještě pořádně nezačal, už v hlavě běží seznam úkolů. Odpovědět na e-maily, vyřešit telefonáty, stihnout poradu, nakoupit, nezapomenout na narozeniny. Večer možná ještě uklidit, protože zítra přijde návštěva.
Člověk přitom leží v posteli. Fyzicky nepodává žádný výkon, ale psychicky je už vyčerpán na zbytek dne.
Právě tady může začínat zvláštní druh únavy, který se v posledních letech objevuje stále častěji. Nejde o vyčerpání po několika hodinách fyzické práce. Spíš o pocit, že člověk nemá energii, přestože vlastně „nic zásadního“ neudělal. Po víkendu není svěží. Po dovolené potřebuje další dovolenou. Večer si sedne na gauč, vezme telefon a místo odpočinku začne konzumovat další desítky podnětů.
O přetíženém nervovém systému se dnes mluví čím dál častěji. Je ale užitečné dát si pozor na jednu zkratku: únava automaticky neznamená, že je nervový systém „rozbitý“ nebo že potřebuje nějaký magický restart. Stres, dlouhodobé napětí a nedostatek kvalitního odpočinku však skutečně mohou ovlivňovat spánek, soustředění, náladu i pocit energie.
A možná právě proto má smysl podívat se na jednu zdánlivě jednoduchou věc: kde se právě teď nachází naše pozornost.
Tělo sedí na gauči, hlava je někde úplně jinde
Představte si obyčejnou situaci. Sedíte večer u čaje. V ruce držíte hrnek, ale místo jeho teploty vnímáte především myšlenku na zítřejší schůzku. Vzápětí si vzpomenete na něco, co jste řekli kolegovi. Přemýšlíte, jestli to nevyznělo hloupě. Pak vám přijde oznámení na telefonu. Otevřete ho. Z jedné zprávy se stanou sociální sítě, z nich krátké video a z videa další a další informace.
Čaj mezitím vystydne.
Podobný mechanismus popisuje i současná debata o schopnosti žít „tady a teď“. Neznamená to přestat plánovat, ignorovat minulost nebo se tvářit, že problémy neexistují. Jde spíše o schopnost věnovat pozornost tomu, co se odehrává právě v danou chvíli, místo aby mysl nepřetržitě přeskakovala mezi včerejškem a zítřkem.
To je důležitý rozdíl. Přítomnost není útěk od reality. Je to realita, ve které se právě nacházíme. A právě pozornost je dnes vzácná komodita.
Neustálá dostupnost má svou cenu
Moderní život nám dal obrovské množství možností. Současně ale vytvořil prostředí, ve kterém je velmi snadné být neustále přerušován. Telefon zavibruje. Přijde e-mail. Zpráva. Kalendář připomene schůzku. Na obrazovce se objeví další titulek, který bychom „měli“ znát.
Mozek tak dostává jeden podnět za druhým.
Nemusí jít přitom o dramatický stres. Nervový systém nereaguje pouze na velké životní krize. Dlouhodobé drobné napětí, starosti, pocit zahlcení nebo neustálé přepínání pozornosti mohou vytvářet prostředí, ve kterém se člověku obtížně odpočívá. Stres se může projevovat například problémy se spánkem, podrážděností, potížemi se soustředěním, pocitem zahlcení nebo neustálým přemýšlením.
To je také důvod, proč fráze „vždyť jsem dnes skoro nic nedělal“ nemusí znamenat, že jsme si skutečně odpočinuli. Odpočinek totiž není totéž jako nečinnost.
Když ani volno není volno
Máme zvláštní schopnost proměnit odpočinek v další úkol. Když máme hodinu volného času, pustíme si seriál. Současně kontrolujeme telefon. U toho přemýšlíme, co bychom měli udělat zítra. To je pro nervový systém docela zátěž. Když konečně přijde víkend, snažíme se do něj vměstnat sport, návštěvu, nákup, úklid, výlet a několik restů.
V neděli večer pak máme pocit, že jsme celý víkend promarnili. Ne proto, že bychom nic neudělali. Právě naopak. Problém může být v tom, že mozek nedostal dostatek prostoru opravdu změnit tempo.
Psychologická podoba stresu navíc není pouze otázkou pocitu. Dlouhodobý stres může udržovat organismus v režimu zvýšené pohotovosti a souvisí mimo jiné s horším spánkem, napětím, potížemi se soustředěním a únavou.
Tělo zkrátka nerozlišuje mezi tím, jestli skutečný problém řešíme, nebo o něm dvě hodiny přemýšlíme.
Žít tady a teď neznamená být pořád šťastný
Pojem přítomnosti může znít jako další položka na seznamu osobního rozvoje. Další věc, kterou bychom měli zvládnout. Další disciplína, v níž můžeme selhat.
Jenže přesně tím bychom celý princip obrátili naruby.
Být přítomný neznamená vynutit si dobrou náladu. Neznamená odstranit nepříjemné myšlenky ani se přesvědčovat, že všechno bude v pořádku. Znamená všimnout si toho, co se právě děje, aniž bychom museli každou emoci okamžitě analyzovat nebo napravovat.
Když jsme unavení, můžeme si přiznat, že jsme unavení. Když nás něco štve, nemusíme předstírat klid. Když máme strach z budoucnosti, můžeme si všimnout, že právě teď sedíme například doma, dýcháme a nic akutního se neděje.
Právě tak mindfulness, tedy vědomé zaměření pozornosti na přítomný okamžik s přijímajícím postojem, popisuje i Americká psychologická asociace. Podle ní může tento přístup pomáhat snižovat dopad stresu a úzkosti.
Nejde o kouzelnou formulku. Jde o trénink pozornosti.
Nejjednodušší restart může být překvapivě obyčejný
Začněme třeba u oběda. Namísto toho, abychom jedli před počítačem, odpovídali na zprávy a současně četli titulky, zkusme deset minut dělat jen jednu věc. Jíst. Vnímat chuť. Teplotu. Vůni. Hrát si s kombinacemi a vychutnávat si každ sousto. Soustředit se jen a pouze na to, co právě děláme.
Stejně funguje obyčejná procházka. Nemusí jít o meditaci v lese. Stačí si na chvíli všimnout, co máme před sebou, vnímat vítr, zvuky okolo, lidi,…
Význam takových drobností je větší, než se na první pohled zdá. Vracení pozornosti do přítomnosti přerušuje automatický režim, ve kterém mysl neustále vyrábí další scénáře.
Odborníci upozorňují právě na tento jednoduchý princip: když jíme, máme jíst; když jdeme na procházku, můžeme skutečně vnímat cestu místo vytváření dalšího mentálního seznamu povinností.
Je to skoro banální rada. A právě proto je tak těžké ji dodržovat.
Telefon jako oheň - dobrý sluha, špatný pán
Není nutné vyhlásit válku technologiím. Smartphone nám může práci zjednodušit, spojit nás s lidmi a nabídnout zábavu. Potíž nastává ve chvíli, kdy po něm saháme pokaždé, když se objeví jediná volná vteřina.
Čekáme na výtah? Telefon.
Čekáme, až se uvaří voda? Telefon.
Sedíme v tramvaji? Telefon.
Jdeme spát? Telefon.
Mozek tak prakticky nedostává žádné malé ostrůvky ticha. A právě ticho bývá důležitější, než si připouštíme. Když nejsme neustále zásobováni dalšími informacemi, máme šanci zaznamenat vlastní únavu, napětí nebo myšlenky, které jinak přehluší další obsah.
Neznamená to, že každé scrollování škodí. Spíš stojí za to položit si jednoduchou otázku: používám telefon proto, že ho potřebuji, nebo proto, že neumím chvíli jen tak být?
Regenerace není odměna za výkon
V pracovní kultuře jsme si zvykli uvažovat v jednoduché rovnici. Nejprve výkon, potom odměna. Nejdřív všechno dokončit, potom si odpočinout. Jenže seznam úkolů nemá poslední stránku. Jakmile dokončíme jednu věc, objeví se další. Odpověď na e-mail otevře nový úkol. Hotový projekt přinese další projekt. Uklizený byt je perfektně uklizen vždy jen na krátkou dobu.
Pokud čekáme na okamžik, kdy bude všechno hotové, na odpočinek se možná nikdy nedostane. Regenerace proto není luxus ani odměna za produktivitu. Je součástí fungování organismu. A pokud dlouhodobý stres zasahuje do spánku, soustředění nebo každodenního fungování, není rozumné všechno svádět na „přetížené nervy“. Únava může mít celou řadu příčin a při dlouhodobých či výrazných potížích je vhodné hledat jejich skutečný důvod s lékařem.
To je důležitá brzda proti módnímu zjednodušování. Ne každou únavu vyřeší wellness. Někdy postačí nerušený spánek, jindy změna pracovního režimu, psychologická podpora nebo lékařské vyšetření.
Umění nic nedohánět
Možná největší změna začíná v okamžiku, kdy si dovolíme přestat neustále něco dohánět. Sednout si ke kávě a skutečně ji vypít. Jít na procházku bez cíle. Nechat telefon doma, pokud to situace dovoluje. Poslouchat člověka naproti sobě bez toho, abychom zároveň v hlavě připravovali odpověď.
Takové chvíle nevypadají produktivně. Jenže lidský život není projektový plán. Některé z nejcennějších okamžiků nemají žádný měřitelný výstup. Nemusíme z nich mít lepší výkon, vyšší příjem ani dokončený úkol. Jejich hodnota spočívá v tom, že jsme je skutečně prožili. Když je hlava neustále o několik kroků před tělem, život nám může protékat mezi prsty. Když se naopak podaří pozornost vrátit k tomu, co právě děláme, obyčejné věci získají zpět svou plnou barvu.
Zítřek nikam neuteče
Budoucnost samozřejmě potřebujeme. Musíme plánovat, pracovat, spořit, vychovávat děti a řešit problémy. Minulost zase pomáhá chápat, odkud přicházíme. Jenže ani jedno místo není místem, kde právě žijeme.
To se děje teď.
V tomto okamžiku, kdy dopíjíme kávu, jsme s dětmi na hřišti, s přáteli na večeři,.. Možná právě proto není „tady a teď“ další módní návod na dokonalejší život. Je to spíš návrat k něčemu, co jsme jako děti uměli přirozeně.
Dítě, které si hraje, většinou neřeší, jestli bude hra dostatečně efektivní. Je prostě ve hře. Dospělý člověk se může po letech naučit totéž. Ne tím, že uteče od svých povinností, ale tím, že jim přestane dovolovat obsadit každou volnou chvíli.
Odpočinek nezačíná vždycky ve chvíli, kdy zavřeme notebook. Někdy začíná ve chvíli, kdy si uvědomíme, že právě teď nic nemusíme. A na několik minut skutečně zůstaneme v tichu se zavřenýma očima nebo koukajíc takzvaně ,,do blba".
Tipy na zajímavé čtení:
Zdroje a inspirace:
