Článek
Když francouzský lékař Jean-Baptiste Denis v roce 1667 provedl první doloženou transfúzi zvířecí krve do lidského těla, působilo to jako medicínská revoluce. Osobní lékař krále Ludvíka XIV. tehdy věřil, že krev mladého beránka může nemocného člověka „očistit“ a vrátit mu zdraví.
Ve skutečnosti ale šlo o experimenty, které medicína ještě vůbec nechápala. Lékaři netušili nic o krevních skupinách, imunitních reakcích ani biologické nekompatibilitě mezi druhy. Přesto se v Evropě rozjela série pokusů, během nichž proudila do lidských žil krev zvířat.
Ovčí krev jako lék
První Denisův pacient byl patnáctiletý chlapec trpící vysokými horečkami. Lékař mu pomocí stříbrné trubičky vpustil do žíly krev z beránka. Překvapivě přežil a podle dobových záznamů se jeho stav dokonce zlepšil.
Úspěch vyvolal obrovskou pozornost. Denis i další evropské autority začali věřit, že zvířecí krev může léčit psychické nemoci, horečky nebo agresivitu. Ovce byla považována za klidné a čisté zvíře, a tak se předpokládalo, že její krev přenese tyto vlastnosti i na člověka.
Podobné experimenty probíhaly nejen ve Francii, ale také v Anglii a Německu. Lékaři tehdy fascinovaně sledovali možnost „výměny životní síly“ mezi organismy.
Pokusy, které končily katastrofou
První úspěchy však rychle vystřídaly tragédie.
Denis pokračoval v dalších transfuzích a několik pacientů následně zemřelo. Nejznámějším případem byl muž jménem Antoine Mauroy, kterému lékař opakovaně podával krev z telete. Po transfuzích trpěl silnými bolestmi, pálením v těle a jeho moč měla podle dobových popisů černou barvu. Krátce nato zemřel.
Denis byl následně obviněn z vraždy a stanul před soudem. Ačkoli byl nakonec osvobozen — vyšetřování naznačilo otravu arsenem — veřejnost i úřady začaly transfuze vnímat jako extrémně nebezpečné.
Francouzský parlament následně transfuze zakázal. Podobné zákazy přijala i britská Royal Society a katolická církev. Experimenty s přeléváním krve prakticky na dvě století zmizely z běžné medicíny.
Lékaři netušili, proč pacienti umírají
Dnešní medicína přesně ví, proč byly podobné pokusy tak nebezpečné. Krev různých druhů obsahuje odlišné proteiny a antigeny, které lidský organismus okamžitě rozpozná jako cizí látku.
Výsledkem je masivní imunitní reakce, při níž dochází k rozpadu červených krvinek, selhání ledvin nebo šoku. Právě černá moč popsaná u Denisových pacientů dnes odpovídá akutní hemolytické reakci.
Lékaři 17. století ale nic z toho neznali. William Harvey sice krátce předtím popsal krevní oběh, samotná existence krevních skupin však byla objevena až na začátku 20. století Karlem Landsteinerem.
Experimenty, které změnily medicínu
Přestože většina těchto raných transfuzí skončila tragicky, položily základy moderní transfuzní medicíny. Lékaři postupně pochopili, že krev není univerzální tekutina a že kompatibilita mezi dárci a příjemci je otázkou života a smrti.
Bez těchto často brutálních experimentů by pravděpodobně nevznikly dnešní bezpečné transfuzní postupy, které každoročně zachraňují miliony lidí po celém světě.
Příběhy transfuzí zvířecí krve dnes působí šokujícím dojmem. Ve své době však představovaly pokus posunout hranice medicíny v období, kdy věda teprve začínala chápat fungování lidského těla.
Zdroje a inspirace:
