Článek
Geisha. Slovo, které vyvolává představu hedvábných kimon, červených rtů a tajemného úsměvu. Ženy, jež dokázaly bavit, tančit, zpívat a vést konverzaci tak, aby každý muž po jejich společnosti toužil. Ale za blyštivým obrazem dokonalosti se skrýval i stín – pro mladé dívky, které se rozhodly (nebo byly donuceny) stát gejšami, byla nejcennější komoditou jejich nevinnost.
Kdo byla skutečná gejša?
Gejši nebyly prostitutky, jak si mnozí dodnes myslí. Byly to umělkyně – společnice, které měly za úkol bavit hosty, recitovat poezii, tančit nebo hrát na hudební nástroje. Byly ztělesněním kultury a elegance. Přesto se v jejich světě objevila tradice zvaná mizuage – tedy rituál, kdy mladá gejša (maiko, učednice) prodala své panenství nejvyšší nabídce.
Panenství jako aukční předmět
Pro mnohé dívky to nebyla romantická představa první noci, ale obchodní transakce. Často to rozhodovala jejich rodina či majitelka domu, ve kterém dívka vyrůstala. Peníze z prodeje panenství šly obvykle do rukou okiya – tedy domu, který se o gejšu staral a financoval její výcvik. Sama dívka o tom rozhodovala jen málo, pokud vůbec.
Ceny se přitom šplhaly do astronomických výšin – čím slavnější a krásnější maiko byla, tím atraktivnější byla pro muže a tím cena stoupala. Pro ně to nebyl jen fyzický akt, ale i prestiž, známka bohatství a moci.
Pohled mladých dívek
Představte si šestnáctiletou dívku, která strávila dětství učením tance, hry na shamisen a etikety. A teď jí někdo oznámí, že nadešel čas, aby „splnila svou povinnost“. Pro některé to byla čest, pro jiné trauma, o němž nikdy nemluvily. V jejich očích se mísila hrdost i strach. Toužily po uznání, ale také po svobodě, kterou jim svět gejš často nedovoloval.
„Byly jsme vychovávány, abychom si myslely, že je to naše povinnost,“ vzpomínala později jedna bývalá gejša. „Ale uvnitř jsem byla jen vyděšená dívka, která nechápala, proč její tělo někdo draží.“
Kdo tedy skutečně prodával panenství?
Formálně se říkalo, že dívka sama. Ve skutečnosti to byly domy okiya, rodiny a tradice, které tuto praxi držely při životě. Gejša byla cennou investicí, a mizuage byl způsob, jak tuto investici zhodnotit. Sama dívka byla spíš součástí obchodu než jeho aktérkou.
Funguje to dodnes?
Oficiálně je praxe mizuage v Japonsku zakázaná už od poloviny 20. století. Moderní gejši už nejsou nuceny panenství prodávat – jejich role je čistě kulturní a společenská. Přesto se občas objevují zvěsti, že podobné praktiky přežívají v šedé zóně, skryté pod jinými názvy.
Mimo Japonsko se dokonce objevují příběhy mladých žen, které své panenství draží přes internet – někdy kvůli dluhům, jindy ve snaze „začít nový život“. Média tak čas od času přinesou senzační zprávu o dívce, která údajně prodala nevinnost za stovky tisíc dolarů. Ačkoliv je těžké ověřit pravdivost těchto příběhů, jedno je jisté: fascinace panenstvím jako vzácným zbožím zcela nevymizela.
Gejša dnes – tradice bez obchodu
Dnešní gejši v Japonsku jsou především umělkyně a strážkyně tradic. Můžete je spatřit v kjótských čtvrtích Gion či Pontočó, kde vystupují na slavnostech a kulturních akcích. Jejich práce je ceněná, ale už není spojená s nuceným prodejem panenství. Dnes jsou spíš symbolem elegance a historie než obchodní transakcí.
Mýtus, který přetrvává
Romantické představy o gejšách jako tajemných kurtizánách přetrvávají díky filmům, knihám a legendám. Realita byla mnohem tvrdší – za krásným make-upem a hedvábným kimonem se často skrývaly osudy dívek, které musely obětovat svou nevinnost ve jménu tradice a zisku druhých.
Co nám to říká dnes?
Příběh gejš a jejich panenství ukazuje, jak společnost dokázala přetavit intimní část lidského života v obchod. Pro dnešní čtenáře je to možná šokující, ale v mnoha ohledech to odráží i dnešní svět, kde se tělo a sexualita často mění v komoditu, byť v jiných formách.
