Článek
Sen, který lidstvo nikdy neopustil
Od alchymistů hledajících elixír života přes starověké mýty až po dnešní laboratoře plné vědců a dat. Nesmrtelnost je jednou z nejstarších lidských obsesí. Ne proto, že bychom tolik milovali věčný život, ale proto, že se bojíme jeho konce. Smrt je největší neznámá, definitivní tečka, která nedává prostor k opravám.
Jenže představme si na chvíli, že by tahle tečka zmizela. Že by se lidský život natáhl do nekonečna. Co by to udělalo se světem, s mezilidskými vztahy, s prací, s láskou, s námi samotnými?
Svět bez konce: ráj, nebo noční můra?
Na první pohled by nesmrtelnost působila jako splněný sen. Žádné stáří, žádné umírání, žádná definitivní loučení. Měli bychom nekonečně času. Na všechno. Na práci, na rodinu, na sny, které jsme odkládali „na potom“.
Jenže právě tady se objevuje první trhlina. Protože čas, který nemá konec, ztrácí hodnotu. To, co je nekonečné, přestává být vzácné. Pokud bychom měli navždy, proč bychom spěchali? Proč bychom se rozhodovali? Proč bychom něco obětovali?
V současném světě má každé rozhodnutí váhu právě proto, že víme, že náš čas je omezený. Že ne všechno stihneme. A tak volíme. Prioritizujeme. Milujeme intenzivně, protože víme, že jednou přijde konec.
Láska v čase, který se nikdy neuzavře
Jak by vypadala láska mezi nesmrtelnými bytostmi? Manželství „dokud nás smrt nerozdělí“ by ztratilo smysl. Vztahy by se možná uzavíraly na sto, dvě stě let. Nebo by se lidé přestali zavazovat úplně.
Láska dnes často kvete právě proto, že je křehká. Protože víme, že o ni můžeme přijít. Že ten druhý tu jednou nebude. Nesmrtelnost by mohla vztahy proměnit v opakování, rutinu, případně v nekonečné hledání něčeho „lepšího“, protože času by bylo dost.
Možná by lidé přestali odpouštět. Proč bych měl odpustit dnes, když mám nekonečně času to udělat zítra? Možná by se vztahy stávaly povrchnějšími, protože by chyběl pocit naléhavosti.
Práce, kariéra a smysl snažení
Kdybychom byli nesmrtelní, co by nás nutilo vstát ráno z postele? Kariéra by se dala budovat stovky let. Vzdělání by nikdy nekončilo. Odbornost by mohla být extrémně hluboká, ale zároveň by zmizel tlak něco dokázat teď.
Dnes nás čas tlačí. Víme, že máme určité období, kdy můžeme růst, tvořit, zanechat stopu. Tento tlak je často nepříjemný, ale zároveň nás pohání vpřed. Nesmrtelnost by mohla vést k odkládání, stagnaci a paradoxně k existenciální prázdnotě.
Protože smysl nevzniká z nekonečna, ale z omezení.
Planeta, která by to neunesla
Další otázkou je prostá matematika. Pokud by lidé neumírali, rodili by se dál. Populace by rostla geometrickou řadou. Přírodní zdroje by byly vyčerpány během několika generací. Planeta, která už dnes nese stopy přetížení, by se ocitla na hraně kolapsu.
Nesmrtelnost by si vyžádala přísnou regulaci porodnosti, života, pohybu i spotřeby. Svoboda, kterou si dnes spojujeme s dlouhým životem, by se mohla proměnit v přísně kontrolovaný systém, kde by každý lidský život byl položkou v tabulce.
Psychika bez úniku
Smrt není jen konec života. Je také koncem bolesti. Koncem traumat, ztrát, selhání. Vědomí, že něco jednou skončí, je paradoxně útěchou.
Jak by se lidská psychika vyrovnávala s nekonečným bytím? S bolestmi, které by nikdy nezmizely? S chybami, které by se s námi táhly věčně? S vinou, kterou by nebylo možné „nechat za sebou“?
Možná by se zvýšil výskyt apatie, deprese, nihilismu. Pokud je vše možné kdykoliv, přestává mít smysl cokoliv.
Pomíjivost jako dar
To nejkrásnější na životě možná není jeho délka, ale jeho konečnost. Pomíjivost nás učí vážit si drobností. Smíchu u večeře. Dětského objetí. Rána, kdy je svět ještě tichý. Vědomí, že ten okamžik se už nikdy přesně nezopakuje.
Právě proto bolí ztráta. Právě proto milujeme tak silně. Právě proto se snažíme být lepší, než jsme byli včera. Protože víme, že času není nekonečně.
Kdybychom byli nesmrtelní, možná bychom se přestali dívat na hodinky. Ale možná bychom se přestali dívat i kolem sebe.
Závěrečná úvaha: stojí nekonečno za to?
Nesmrtelnost zní lákavě. Ale možná je to past. Protože život není cenný navzdory své konečnosti, ale právě kvůli ní. Každý začátek má smysl jen proto, že víme, že jednou přijde konec.
A tak místo snahy přelstít smrt možná stojí za to naučit se žít tak, aby ten čas nebyl promarněn. Protože to, co dělá život skutečně živým, není jeho délka, ale intenzita, s jakou ho dokážeme prožít.
