Žít do 150 let je reálné? Nebo i déle? Vědci se snaží přelstít smrt

Před několika měsíci se z internetových spekulací a tajných dvojsmyslných komentářů stala veřejná debata: během slavnostní přehlídky v Pekingu zachytili mikrofony rozhovor dvou z nejmocnějších lidí planety — čínského vůdce Si Ťin-pchinga a ruského prezidenta Vladimira Putina — o možnosti dožít se 150 let nebo dokonce dosáhnout nesmrtelnosti.

To, co by dříve znělo jako fraška nebo výstřelek představivosti, se nyní dostává na stránky mainstreamových médií a vede vědce i veřejnost k otázce: je život do 150 let jen vědecký sen, nebo reálný cíl?

Naše biologická kapacita má limity, o tom věda mluví otevřeně. Nejdelší ověřený lidský život zaznamenala Jeanne Calmentová z Francie, která žila 122 let a 164 dní.

Vědci z oblasti gerontologie zkoumají rezilienci organismu — tedy schopnost těla zotavit se po stresu, zranění nebo nemocích. Jak se lidské tělo s věkem stává méně odolným, jeho schopnost „vrátit se do normálu“ postupně klesá. I když vyřadíme hlavní zabijáky jako rakovinu, kardiovaskulární choroby nebo úrazy, samotný proces stárnutí by podle některých modelů mohl omezit život na rozmezí 120–150 let.

To ale neznamená, že žít 150 let je nemožné — spíš že je to vrchol biologické výdrže, který vyžaduje změnu celého přístupu k látkám, buňkám a opravě poškození v organismu.

V Číně se objevily zprávy o startupu Lonvi Biosciences, který vyvíjí pilulku proti stárnutí na bázi extraktu z hroznových jader. Tento přípravek má cílit na tzv. zombie buňky — staré či poškozené buňky, které přispívají k zánětům a stárnutí — a tím prodloužit „healthspan“, tedy dobu, kdy je člověk zdravý. Podle vedení firmy by taková pilulka mohla v budoucnu výrazně prodloužit život až k hranici 150 let.

Podobné výzkumy dnes probíhají i v USA nebo Evropě: kombinace několika molekul, které ovlivňují epigenetické značení nebo klíčové regenerační procesy, mohou teoreticky vést ke zpomalení procesu stárnutí. Například kombinace inhibitorů histon deacetyláz u modelových organismů (kvasinek) prodloužila jejich život o desítky procent.

Co je důležité rozlišit: slibná data z pokusů na zvířatech či v laboratoři nutně nemusí znamenat reálný dopad u lidí. Z biologického pohledu je stárnutí kompletní soubor procesů — a jeho úplné „zastavení“ by vyžadovalo zásahy do mnoha úrovní fungování organismu.

Téma dlouhověkosti má starobylé kořeny. Už první čínský císař Qin Shi Huang vysílal výpravy za elixírem nesmrtelnosti a spojoval vědecké i magické představy o přelstění smrti. Ironií je, že pravděpodobně právě tragická kombinace rtuti v tehdejších „lécích“ byla jeho zánikem.

Dnešní věda sice nabízí sofistikovanější přístupy – od genové terapie po kontrolu buněčné senescence a metabolické zásahy – ale pokud jde o nesmrtelnost jako takovou, zatím to zůstává v rovině spekulace. Vědecká komunita se v názorech liší: některé modely naznačují, že prodloužit život ve zdraví můžeme významně – třeba na 120 let, ale úplné „přelstění smrti“ je stále mimo současné možnosti.

Je důležité odlišovat maximální životnost od průměrné délky života. Průměrná délka života se díky hygieně, medicíně a životnímu standardu dramaticky zvýšila během posledních století — z necelých třiceti let v minulosti na více než 70 let v dnešním světě.

Průměrné prodloužení důsledkem biologických změn je ale něco jiného než mechanismus, který by zajistil zdravý život 130, 140 nebo 150 let každému jednotlivci. Filosofie „živ až 150 let“ často zahrnuje různé strategie současně: genetickou manipulaci, léčbu senescentních buněk, úpravu metabolických drah, transplantace orgánů a také zásahy nové generace AI a biotechnologií.

Jedna zajímavá souvislost, kterou věda zkoumá už několik let, je existence tzv. „blue zones“ — geografické oblasti, kde obyvatelé mají neobvykle vysoký podíl osob žijících dlouho bez vážných nemocí. Patří sem Okinawa v Japonsku, Sardinie v Itálii nebo Nicoya v Kostarice.

Podle výzkumu je tamní životní styl spojován s fyzickou aktivitou, nízkým stresem, kvalitní stravou a silnými sociálními vazbami — prvky, které sice nejsou „medicínskou pilulkou“, ale důrazně ukazují, co dnes věda považuje za nejrealističtější strategie prodloužení zdravého života. Neexistuje ovšem důkaz, že tyto zóny by zaručovaly život až do 150 let.

I když výzkumné týmy hledají farmakologické i genetické způsoby, jak zpomalit či zvrátit stárnutí, současná věda stále čelí zásadní bariéře: ztrátě fyziologické rezilience, která s postupujícím věkem narůstá a nakonec přinese nevyhnutelný konec — i když bychom eliminovali mnoho běžných příčin úmrtí.

Některé biotechnologie i teorie, jako tzv. Longevity Escape Velocity – myšlenka, že budeme schopni zpomalit stárnutí rychleji než plyn času – nabízejí naději, že budoucí generace budou žít déle a zdravěji. Ale realita, kde bychom masově žili 150 let, je stále spíše rajón sci-fi než bezprostřední vědecký výsledek.

Prodlužování lidského života otevírá i komplikované otázky: jak se postavit k přelidnění, distribuční spravedlnosti nebo rozdílům v přístupu k „receptu na dlouhověkost“? Jaký dopad by měl dlouhý život na sociální systémy, ekonomiku, pracovní trh či rodinné struktury? Tyto otázky věda nemůže ignorovat, protože když říkáme „žít déle“, znamená to žít déle i kvalitně a s důstojností.

Žít do 150 let se dnes řadí spíš k ambicióznímu cíli ve výzkumu dlouhověkosti než k dosaženému stavu. Existují neuvěřitelné pokroky — od molekulárních studií po experimentální pilulky — ale i když některé biotechnologie slibují radikální zlepšení, věda současnosti nemá žádný pramen, který by definitivně garantoval, že každý z nás jednou dosáhne 150 let života ve zdraví.

To ovšem neznamená, že nápady a výzkum nejsou důležité. Moderní biotechnologie, genetika, práce s regenerací buněk, výživa i životní styl — to vše společně pomáhá posouvat hranice lidské odolnosti. A také nám připomíná, že život není jen o délce, ale o kvalitě, zdraví a hlubokých mezilidských vazbách, které dělají naši existenci hodnotnou.