Článek
Když dnes škrtneme sirkou, málokdy si uvědomíme, jak temnou historii má tahle drobná dřevěná tyčinka za sebou. Ve 20. století se sirky staly samozřejmostí, symbolem jednoduchého a dostupného ohně. Jenže v 19. století byly zároveň zdrojem utrpení a smrti pro tisíce dělníků, kteří je vyráběli. Tam, kde se používal bílý fosfor, se odehrávala tragédie, jakou si dnes umíme jen stěží představit.
Nemoc, která požírala tváře
Bílý fosfor byl levný a účinný, a proto se stal základní složkou raných zápalek. Při výrobě se však uvolňovaly jedovaté výpary, které pracovníci denně vdechovali. Zpočátku to byly jen bolesti zubů a otoky dásní. Pak ale nastoupila hrůzná nemoc zvaná fosforová čelist. Kost čelisti začala odumírat, obličej se deformoval a tkáně hnily zaživa. Oběti provázely strašlivé bolesti, zápach a postupná ztráta tváře.
Nemoc nepostihovala jen tělo, ale i duši – nemocní byli vyčleněni ze společnosti, neschopní pracovat a často odsouzeni k pomalému umírání v chudobincích.
Ženy a děti v první linii
Většinu pracovní síly v zápalkových továrnách tvořily mladé dívky a děti. Byly levné a snadno nahraditelné. Pracovaly 10 až 15 hodin denně v uzavřených místnostech, plných jedovatých par. Výrobci věděli, jaké riziko hrozí, ale výnosy byly přednější. Odhaduje se, že v některých továrnách trpěla fosforovou čelistí až desetina zaměstnanců.
Matchgirls’ Strike – když dělnice řekly dost
Londýn, rok 1888. V továrně Bryant & May pracovalo přes tisíc dívek. Osmnáctiletá Sarah Chapman patřila k těm, kdo už nechtěl mlčet. Spolu s kolegyněmi vyhlásila stávku, která vešla do dějin jako Matchgirls’ Strike. Veřejnost poprvé slyšela o děsivých podmínkách v továrnách, o dívkách umírajících na fosforovou čelist, o směšně nízkých mzdách a nekonečných směnách.
Stávka nezastavila nemoc, ale odstartovala vlnu solidarity a politického tlaku, který postupně přivedl vlády k tomu, aby bílý fosfor zakázaly.
Tváře beze jména
Za statistickými čísly a novinovými titulky se však skrývají skutečné lidské osudy. Jedním z nich je příběh šestnáctileté Cornelie, která pracovala v továrně už dva roky, když ji začaly sužovat kruté bolesti v čelisti. Lékař jí vytrhl zub a poslal zpátky do práce. Jenže bolest nepřestala. Hnis se usadil v kosti a čelist se začala rozpadat. Nakonec jí museli chirurgové odstranit její část, aby zastavili šíření nemoci. Cornelia zůstala navždy znetvořená.
Podobně třináctiletá Annie, která si po několika letech v továrně všimla něčeho děsivého – její prsty ve tmě slabě svítily. Fosfor se jí ukládal v kostech a její tělo se pomalu měnilo v jedovatý lampion. Nakonec přišla o část obličeje a s ní i o možnost žít normální život.
A pak tu byla Maggie. Podstoupila pět operací, ale lékaři dokázali nemoc jen zpomalit. Doživotně zůstala zmrzačená a odkázaná na pomoc druhých.
Tyto dívky nebyly výjimkou. Byly to typické oběti doby, kdy zdraví dělníků neznamenalo nic ve srovnání s levnou výrobou a rychlým ziskem.
Zákaz, který přišel pozdě
Až roku 1906 byla na mezinárodní konferenci v Bernu podepsána dohoda o zákazu používání bílého fosforu v zápalkách. Švédové už dávno vyráběli bezpečné sirky s červeným fosforem, ale svět se k nim přidal až tehdy, když bolest a utrpení obětí bylo příliš hlasité, aby ho politici mohli dál ignorovat.
Malý plamínek, obrovská daň
Dnes je zápalka samozřejmostí, symbolem pohodlí i nostalgie. Ale její minulost připomíná, že za každý vynález může být zaplacena vysoká cena. Muži, ženy i děti kdysi umírali znetvoření a v bolestech, abychom dnes měli oheň po ruce kdykoli si vzpomeneme. Sirky, které dnes bereme jako samozřejmost.
