Článek
Pán s pánví libozvučnou
Začíná můj běžný den ve Slavonicích. Otevírám okno, dokud ještě vzduch nedosahuje tropických teplot a během několika chvil začíná znít přenádherná hudba. Nejprve mám dojem, že někdo pouští hlasitě nahrávku, avšak po chvilce nabývám přesvědčení, že to nemůže být ze záznamu. Ačkoli předpokládám, že hudba vychází z jednoho z okolních domů a tudíž pravděpodobně pouhým vykouknutím z okna neidentifikuji přesné místo, nedá mi to a musím to alespoň zkusit. A jsem ráda, že jsem šla! Mé předpoklady byly mylné, hudba nevychází z žádného z domů.
Na náměstí sedí pán s tím zajímavým nástrojem, který neumím pojmenovat jinak než pánev. Ano, samozřejmě vím, jak se jmenuje, avšak toto označení mi utkvělo v hlavě už asi navždy. Chvilku v úžasu pozoruji toho pána v námořnickém tričku a nechávám se unášet na vlnách těch libozvučných tónů.
Fotografie vyfocena chvilku před tou obrovskou průtrží, díky níž vznikla tato příhoda.
Jsem ještě rozcuchaná a v noční košili, takže variantu ,,rychle utíkat blíže" zavrhuji, neb pravděpodobnost to stihnout je velmi malá. Vyhodnocuji jako nejvhodnější krok žádný nedělat a jen si užít to TADY A TEĎ.
Správné rozhodnutí. Zatímco mi hudba otevírá vzpomínky na báječný víkend na chalupě v lese u rybníka, kdy jsem poprvé a zatím jedinkrát hrála na tento nástroj, pán se pomalu chýlí ke konci hraní, ukládá nástroj do futrálu a vypíná kameru.
Stojím v okně s přiblblým úsměvem a říkám si, jak je možné, že se mi tak často dějí tak krásné věci. Představuji si, jak bych mu řekla, že mi zlepšil několik minut života a jak ráda bych i já udělala radost a dala mu něco ze své tvorby - třeba náramek. Náramky navlékám pro radost svou i ostatních. Taky maluji obrazy, ale ty běžně po kapsách nenosím, takže náramek nejlepší dárek. No nic, stále neučesaná, oděna do spacího oděvu, avšak bohatší o přitroublý blažený výraz v obličeji, pozoruji pána mizícího v dáli.
O několik hodin později se nečekaně, náhodou či omylem ocitáme v důsledku deště v podloubí historického domu, kde i tento pán čeká, až přestane pršet. Neuvěřitelné, jak se vždy vše rýsuje takovými prazvláštními elipsami prolínanými přímkami a úsečkami toho, jak člověk míní, přesto však život mění a vytváří obrazec mnohdy úplně jiný, než člověk očekává. A tak se stalo, že se naše plány změnily a my nyní sedíme v průchodu s grandiózní akustikou a ten pán v pruhovaném tričku tam hraje takřka jen pro nás. Sedí na schodech, sálá z něj nepopsatelně nádherná lidskost, vytváří nespočet duši hladících tónů a po chvilce přidává i příjemný zpěv. Jsem dojata a ohromena.
Déšť ustává, stejnětak pomalu i ten nečekaný koncert. Pánovi děkujeme za krásné a nečekané obohacení, načež nám předává informace kdy a kde jej můžeme vidět a slyšet. Dáváme se do řeči, avšak čas kvapí - oni musí odjet, čekali jen na to, až přestane pršet, a tak máme malý časový prostor povědět si vše, co chceme. Až nyní mi dochází, že jsem asi nepověděla dost jasně své dojmy z rána, kdy jeho hudba zabloudila až do našeho okna. Aniž bych si uvědomila, že nápad s náramkem jsem si ,,naplánovala" už ráno, jsem tento nápad nyní mohla uskutečnit. Když mám radost, chci dělat radost a protože ty náramky vyrábím, tak je pochopitelné, že můj mozek je asi vnímá jako to, čím mohu potěšit. Ptám se, zda jej mohu obdarovat náramkem, s evidentním potěšením přijal a dojatě poděkoval. Já nadšená, že jsem taky mohla darovat něco ze své tvorby na ,,správné místo".
V rychlosti jsme ještě stihli dojít k tomu, že budeme ve stejném termínu v Chorvatsku, kde bude hrát pro krajany a tak se tam pravděpodobně uvidíme a zažijeme ten ,,koncert" zase trochu jinak.
Přikládám pozvánku, kterou jsme si mohli vyfotit a vřele doporučuji. Pánovi v pruhovaném triku ještě jednou moc děkuji a těšíme se na další setkání. Díky Jiří!
