Článek
Milada Horáková se narodila 25. prosince 1901 v Praze do rodiny úředníka. Už v mládí vynikala smyslem pro spravedlnost a ochotu pomáhat slabším. Na gymnáziu se aktivně účastnila skautského hnutí a poprvé se dostala do střetu s mocí – byla vyloučena ze školy za účast na protirakouské demonstraci v roce 1918, krátce před koncem první světové války. Studia však dokončila a v roce 1926 promovala na právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Její profesní dráha začala na pražském magistrátu, kde se zaměřovala na sociální problematiku, ochranu práv žen a dětí a zlepšení pracovních podmínek. Stala se členkou Československé národní socialistické strany, ve které se profilovala jako schopná organizátorka a řečnice. Aktivně prosazovala myšlenky rovnosti pohlaví, demokratických svobod a odpovědné sociální politiky.
Milada Horáková s britským ministrem zdravotnictví.
Během druhé světové války se zapojila do odboje proti nacistické okupaci. Spolu s manželem Bohuslavem Horákem a dalšími pracovala v organizaci Politické ústředí, která udržovala spojení s exilovou vládou. V roce 1940 byla zatčena gestapem a po brutálních výsleších odsouzena k osmiletému trestu vězení. Pobývala v německých káznicích a táborech, mimo jiné v Terezíně, Aichachu a Norimberku. Během pobytu v ženských věznicích odmítla účastnit se intrik a rozbrojů mezi vězeňkyněmi, přestože by jí to mohlo zajistit lepší podmínky. Věřila, že i v extrémní situaci je nutné jednat čestně a udržet si vnitřní integritu. Osvobození se dočkala v květnu 1945, fyzicky vyčerpaná, ale nezlomená.
Po válce se vrátila k politické práci. Znovu usedla v parlamentu a pokračovala v obhajobě demokratických principů. Kritizovala radikalismus a nárůst vlivu komunistické strany, a to i po únorovém převratu v roce 1948, kdy většina nekomunistických politiků rezignovala. Horáková se rozhodla zůstat a hájit své postoje legální cestou. Její otevřená kritika totalitních metod a snaha uchovat alespoň zbytky občanských práv z ní udělaly pro komunistický režim nebezpečnou osobnost.
V září 1949 byla zatčena Státní bezpečností. Následovalo dlouhé, kruté vyšetřování – nekonečné noční výslechy, psychický i fyzický nátlak, izolace. Vyšetřovatelé, školení sovětskými poradci podle vzoru moskevských procesů, přesně určovali taktiku, jak zlomit obžalované. Cílem nebylo jen získat přiznání, ale vytvořit exemplární proces, který by zastrašil veřejnost a upevnil moc režimu.
Zinscenovaný soud s Horákovou a dvanácti dalšími obžalovanými probíhal od 31. května do 8. června 1950. Přenosy z procesu se vysílaly v rozhlase a tisk plnil titulky s výrazy jako „zrádkyně“ či „agent imperialismu“. Přestože byla předem určena k smrti, ve své závěrečné řeči nezradila zásady. Neprosila o milost pro sebe, ale zdůraznila, že bojovala za pravdu a svobodu, a že tyto hodnoty mají smysl i v nejtěžších chvílích. Prezident Klement Gottwald osobně odmítl žádosti o milost, které poslala i její šestnáctiletá dcera Jana.
Krátce před popravou se Horáková snažila posílit ostatní odsouzené, pronesla k nim slova povzbuzení a poděkování. Některé její věty se podařilo uchovat díky spoluvězeňkyním, ačkoliv oficiální záznamy byly zničeny. Byla popravena 27. června 1950 na dvoře pankrácké věznice. Oběšení bylo provedeno záměrně pomalu a krutě – smrt nastala po několika minutách dušení. Tělo nebylo vydáno rodině a místo uložení ostatků zůstalo utajeno.
Telegram A. Einsteina s prosbou o milost pro Miladu Horákovou
Její smrt vyvolala mezinárodní pobouření; protestní depeše posílaly osobnosti jako Albert Einstein, Winston Churchill či Eleanor Rooseveltová, ale režim neustoupil. Přesto se komunistické vedení obávalo, že by se z ní mohla stát mučednice. Vydalo proto interní směrnici, aby se o ní nemluvilo ani v negativním kontextu.
Památka Milady Horákové dnes symbolizuje neochotu ustoupit zlu, i když cena je nejvyšší možná. Její životní příběh připomíná, že demokracie a svoboda nejsou samozřejmé a že jejich obrana vyžaduje odvahu, pevné zásady a ochotu obětovat i vlastní život.
