Článek
„Zhovadilost všeobecná povstane byť by komunisté i jen v jedné generaci panovati měli.“ - František Palacký
Když se dnes mluví o komunismu v Československu, často se střetávají dva odlišné obrazy. Jeden vychází z ideální teorie Karla Marxe a Friedricha Engelse, druhý z toho, co se v zemi mezi lety 1948 a 1989 skutečně odehrálo. Podle klasické marxistické představy měl komunismus znamenat konečnou fázi vývoje lidstva — beztřídní společnost, kde stát už není potřeba, peníze neexistují a výrobní prostředky patří všem. Každý by pracoval podle svých schopností a dostával podle svých potřeb. Takto pojatý komunismus však v Československu nikdy nevznikl.
Lidé, kteří tvrdí, že u nás komunismus nebyl, se opírají o několik zcela zjevných faktů. Stát po převzetí moci komunisty naopak posílil a jeho instituce se rozrostly do obrovských rozměrů. Peníze se dál používaly, ekonomika byla centrálně plánovaná a politickou moc držela výhradně Komunistická strana Československa. Ústava z roku 1960 jasně prohlašovala, že země je „Československá socialistická republika“ a že se buduje socialismus, nikoli, že je komunismus již dosažen. V očích kritiků tak šlo o autoritářský státní socialismus, ne o naplnění ideálu.
Friedrich Engels, Karl Marx
Dalším důvodem, proč někteří odmítají označovat tehdejší režim za komunismus, je pojetí takzvané „diktatury proletariátu“. Marx ji chápal jako dočasnou etapu, během níž má stát pomoci odstranit zbytky starých tříd a připravit cestu k beztřídní společnosti. V praxi se však v Československu tato představa zvrhla v diktaturu jedné strany. Stranická a byrokratická elita ovládala celý aparát, včetně policie, tajných služeb a soudů. Cenzura, politické procesy a perzekuce se staly běžnou součástí života.
Na druhé straně stojí lidé, kteří říkají, že komunismus byl sice vzdáleným ideálem, ale právě tehdejší socialistická etapa měla být cestou k jeho dosažení. Podle nich bylo znárodnění průmyslu, centrální plánování a formální zajištění práv dělníků prvním krokem. Tvrdí, že bychom měli brát v úvahu, že samotný režim se prezentoval jako budování socialismu směřujícího ke komunismu, a rozlišovat tak mezi teorií a historickou realitou.
Když se na to podíváme bez emocí, je jasné, že realita v Československu neměla se skutečnou marxistickou představou komunismu mnoho společného. Stát neodumřel, peníze zůstaly, moc byla pevně centralizovaná. Režim ale zároveň oficiálně fungoval jako socialismus a mnohé jeho instituce i hesla byly prezentovány jako součást cesty k vyššímu cíli. Proto se dá nejspíš nejpřesněji říct, že v Československu panoval státem řízený socialismus s autoritářskými rysy, nikoli „pravý komunismus“, jak jej popisuje teorie.
Po roce 1989 se v české společnosti objevila silná vlna požadavků, aby se představitelé bývalého režimu omluvili za zločiny, kterých se dopustili. Jenže tady se znovu otevřela stará otázka: za co přesně se mají omlouvat? Za „komunismus“, který podle některých nikdy neexistoval, nebo za konkrétní praktiky státního socialismu, který v Československu fungoval? Pro mnoho lidí, zejména těch, kteří prošli politickým vězením, byla tato debata spíše slovní hrou. V jejich očích byl režim, bez ohledu na název, synonymem nesvobody a utrpení.
V padesátých letech se tisíce lidí ocitly za mřížemi z čistě politických důvodů. Procesy byly často vykonstruované — například známý proces s Miladou Horákovou v roce 1950, která byla popravena navzdory mezinárodním protestům. Mnozí odsouzení skončili v táborech nucených prací, hlavně v uranových dolech v Jáchymově, Příbrami nebo Horním Slavkově. Tam pracovali v nelidských podmínkách, často bez ochranných prostředků, s minimální péčí o zdraví. Uran, těžený i pro sovětský jaderný program, si vyžádal životy a zdraví stovek vězňů.
Zavřené hranice byly dalším symbolem nesvobody. Od začátku padesátých let byly na západní hranici instalovány ostnaté dráty, zátarasy a strážní věže. Pokusy o ilegální přechod byly trestány vězením a v krajních případech i smrtí. Například v roce 1986 zastřelili pohraničníci studenta Hartmuta Tautze, když se pokoušel přeběhnout z Československa do Rakouska.
V devadesátých letech se proto zvedla vlna odporu proti tomu, aby se minulost bagatelizovala. Organizace bývalých politických vězňů a historici upozorňovali, že bez ohledu na to, jak ten režim nazveme, jsou jeho zločiny jasně doložené. Mnozí trvali na tom, že omluva od komunistické strany, nebo alespoň od jejích představitelů, je minimem, které by společnost měla požadovat.
Jenže i tato otázka se rychle zpolitizovala. Část bývalých členů KSČ tvrdila, že se oni sami nemají za co omlouvat — že byli součástí systému, který měl přinést sociální jistoty a rovnost. Jiní tvrdili, že osobní odpovědnost je neoddiskutovatelná a že tvrzení „komunismus tu nikdy nebyl“ nemůže sloužit jako únik od viny. Pro veřejnost, která si pamatovala strach z udání, život pod dohledem StB a nemožnost svobodně vycestovat, byla tato rétorika těžko přijatelná.
Téma omluvy tak zůstalo v české společnosti otevřené. Stejně jako otázka, jak vlastně ten minulý režim nazývat. A možná právě v tom spočívá jeho odkaz — i desítky let po jeho pádu se stále přeme, jestli jsme žili v komunismu, nebo v jeho pokřivené podobě. Ale pro ty, kteří si prošli vězením, uranovými doly, ztrátou domova a nemožností odejít z vlastní země, to byla především éra, kdy lidský život měl menší cenu než ideologická loajalita.
A jaký je váš názor?
