Článek
Na jaře roku 1944 existovalo v Osvětimi místo, které se vymykalo všemu, co lidé o tomto vyhlazovacím komplexu věděli. Rodiny tu zůstávaly pohromadě. Děti nebyly hned posílány na smrt. Vězňové si mohli ponechat civilní oblečení. A v jednom z baráků vznikl dokonce prostor, kde si ti nejmenší mohli hrát.
Pro tisíce českých Židů to byla naděje. A zároveň jedna z nejkrutějších iluzí, jaké nacistický systém vytvořil.
Rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau byl totiž od počátku jen dočasnou kulisou. Experimentem, který měl sloužit propagandě. A především předehrou k likvidaci, o níž nacisté rozhodli už v okamžiku, kdy první transporty přijely.
Místo, které nemělo existovat
Když v září 1943 dorazil do Osvětimi první velký transport z Terezína, čekalo na deportované něco neobvyklého. Na rozdíl od většiny příchozích neproběhla selekce. Nikdo nebyl okamžitě poslán do plynových komor.
Muži, ženy i děti zůstali pohromadě.
Nacisté jim dokonce dovolili ponechat si zavazadla a civilní oblečení. Vězňové dostali označení „SB“ – Sonderbehandlung, tedy zvláštní zacházení. Ve skutečnosti to ale neznamenalo žádnou výhodu. Jen odklad.
Celkem bylo do takzvaného českého rodinného tábora deportováno z Terezína přibližně 17 500 lidí. Většina z nich netušila, že jejich osud je předem naplánovaný. Nacisté totiž zavedli systém, podle kterého měli být vězni po šesti měsících pobytu hromadně zlikvidováni.
Proč právě šest měsíců? Důvod byl cynicky pragmatický. Tábor měl posloužit jako důkaz, že deportovaní z Terezína nejsou vyhlazováni. Pokud by se někdo zvenčí zajímal o jejich osud, bylo by možné ukázat, že stále žijí.
Realita však směřovala k jediné noci.
Dětský blok: malý ostrov lidskosti
V prostředí, kde byl každý den bojem o přežití, vzniklo něco výjimečného. Blok číslo 31, známý jako Kinderblock.
Vedl ho mladý vězeň a pedagog Fredy Hirsch, který už v Terezíně organizoval péči o děti. V Osvětimi pokračoval. S neuvěřitelnou energií a disciplínou se snažil vytvořit alespoň základní strukturu, která by dětem pomohla přežít – fyzicky i psychicky.
Na bloku se vyprávěly pohádky, zpívalo se a probíhala improvizovaná výuka. Děti si kreslily, hrály si a alespoň na chvíli zapomínaly, kde jsou.
Byl to paradox. Uprostřed továrny na smrt vznikl prostor, kde se dospělí snažili chránit dětský svět.
Hirsch dbal na čistotu, pořádek i hygienu. Věděl, že každá epidemie by mohla znamenat konec. Zároveň chtěl, aby děti neztratily důstojnost a pocit normálnosti.
Mnozí pamětníci později vzpomínali, že právě Kinderblock byl místem, kde se poprvé po dlouhé době znovu objevila naděje.
Jenže ani ten neměl dlouhou budoucnost.
Propaganda místo milosti
Existence rodinného tábora nebyla projevem soucitu. Byla součástí promyšlené manipulace.
Nacisté potřebovali zlepšit obraz Terezína v očích světa. V té době už se objevovaly zprávy o masovém vraždění Židů a Německo čelilo rostoucímu mezinárodnímu tlaku. Rodinný tábor měl sloužit jako argument: deportovaní nejsou zabíjeni, žijí v pracovních podmínkách.
Vězni dokonce dostali příkaz, aby psali domů dopisy s optimistickým obsahem. Ty byly odesílány se zpožděním, aby vytvářely iluzi, že jejich autoři jsou stále naživu.
Za touto kulisou se však připravoval přesný harmonogram likvidace.
První skupina deportovaná v září 1943 měla být odstraněna v březnu následujícího roku.
Noc, kdy zmizely celé rodiny
V noci z 8. na 9. března 1944 dostal rodinný tábor rozkaz k likvidaci. Přibližně 3 800 mužů, žen a dětí bylo během několika hodin odvedeno do plynových komor.
Na rozdíl od běžných selekcí tentokrát nacisté nikoho nevybírali. Šlo o hromadnou vraždu celého transportu.
Vězňové údajně tušili, co je čeká. Podle svědectví zpívali cestou českou hymnu a židovské písně. Někteří se snažili klást odpor, jiní se drželi svých dětí a snažili se zachovat klid.
Fredy Hirsch, který byl pro děti oporou, zemřel krátce před likvidací. Okolnosti jeho smrti zůstávají nejasné – podle některých svědectví spáchal sebevraždu, podle jiných byl zavražděn.
Kinderblock se během jediné noci proměnil v prázdný barák.
Další transporty, stejný osud
Rodinný tábor ale existoval dál. Do Birkenau přijížděly další transporty z Terezína, které opět dostaly šestiměsíční „odklad“.
V červenci 1944 však nacisté rozhodli o jeho definitivním zrušení.
Část vězňů byla vybrána na práci a převezena do jiných koncentračních táborů. Ostatní – přibližně 7 000 lidí – byli během dvou dnů zavražděni v plynových komorách.
Celkově přežily z desítek tisíc deportovaných z českého rodinného tábora jen stovky.
Iluze, která měla uklidnit svět
Příběh českého rodinného tábora patří k nejtragičtějším kapitolám holokaustu. Nejen kvůli počtu obětí, ale především kvůli způsobu, jakým nacisté pracovali s nadějí.
Rodiny zůstaly pohromadě. Děti měly svůj blok. Vězňové dostávali dopisy. To vše vytvářelo dojem, že jejich situace není beznadějná.
Ve skutečnosti byl jejich osud rozhodnutý od první chvíle.
Historici dnes považují rodinný tábor za jeden z nejvýraznějších příkladů nacistické manipulace a cynismu. Nešlo jen o fyzickou likvidaci lidí, ale také o zneužití jejich důvěry a posledních zbytků naděje.
Paměť, která nesmí zmizet
Po válce se osud českého rodinného tábora stal symbolem jedné z největších jednorázových vražd československých občanů. Připomínán je především 8. březen, den první hromadné likvidace.
Dochovaná svědectví přeživších ukazují, že i v extrémních podmínkách si lidé dokázali zachovat solidaritu, odvahu a smysl pro odpovědnost – zejména vůči dětem.
Kinderblock, improvizovaná škola a prostor her, dnes představuje silný symbol lidskosti uprostřed systematického zla.
Zároveň ale připomíná, jak nebezpečná může být naděje, pokud je zneužita těmi, kteří o osudech druhých rozhodují bez jakéhokoli soucitu.
Rodinný tábor v Osvětimi nebyl místem milosti. Byl jen pečlivě připravenou zastávkou na cestě k hromadné smrti.
A právě proto je důležité jeho příběh vyprávět znovu a znovu – jako varování před světem, ve kterém se lidskost může stát pouhou kulisou.
