Článek
Otázka omluvy komunistické strany (a jejích nástupců) za období socialismu v Československu je dlouhodobě citlivé a kontroverzní téma, které dodnes rozděluje společnost.
Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.
Strana historiků a badatelů
Ačkoliv se od roku 1989 objevila ze strany některých představitelů KSČM vyjádření „lítosti“ nebo „sebereflexe“, nikdy nedošlo k oficiální a explicitní omluvě za celý rozsah nedemokratického režimu, včetně politických procesů, perzekucí a celkového porušování lidských práv.
Ani slovo o československém „koncentráku“ v rámci jáchymovského teroru padesátých let a justičních popravách. Komunisté se za svou vládu nikdy neomluvili. Když už, tak přišlo dílčí přiznání „chyb a omylů“, často ale spojené s relativizací negativních dopadů režimu, a rychlý přechod na zdůrazňování domnělých sociálních a ekonomických úspěchů. Reálně na tom ale ani ekonomika nebyla tak „skvěle“, jak si dodnes mnozí myslí.
Tato vyjádření jsou kritiky často vnímána jako nedostatečná a neupřímná, nerezignují na ideologickou kontinuitu s minulým režimem a vyhýbají se plné historické odpovědnosti. Důvodem je pravděpodobně obava z narušení vlastní legitimity a politických propadů svých nových stran a hnutí. U některých dokonce i přesvědčení, že minulý režim byl „přeci v pořádku a nyní je jen očerňován“.
Této komplexní historické kapitole stále chybí jasná a plná omluva. A když už jsou komunisté či jejich pohrobci k omluvě „tlačeni“, vymluví se na strohé prohlášení z roku 1989, kde vše shrnuli do vět typu „Udělali jsme chyby, došlo k omylům, deformacím“. Vyhlášené nikoliv stranickým vedením, ale delegáty. V konečném důsledku - omlouvají se omluvou, co nikdy omluvou nebyla.
Strana komunistická
Zde stačí citovat ono prohlášení, ke kterému se komunisté odvolávají:
Delegáti mimořádného sjezdu KSČ, který proběhl ve dnech 20. – 21. 12. 1989 v Praze, schválili následující Prohlášení k občanům ČSSR.
Vážení spoluobčané,
v této osudové i nadějné chvíli našich národů, celé naši vlasti, obrací se na vás mimořádný sjezd KSČ. Naše slovo je zároveň vyznáním. Draze vykoupené poznáním, že veškeré politické a ekonomické úspěchy jsou pomíjivé, protože věčný je jenom člověk a jeho mravní hodnoty, jeho osud, jeho radosti a starosti, naděje a zklamání, jeho víra a pochybnosti — zkrátka všechno, co vyjadřuje podstatu jeho života.
Tak chápeme veřejnou lekci, která nám, komunistům, byla udělena v posledních týdnech. Naše doznání všech chyb, omylů, všech deformací proti lidskosti a demokracii není jen prázdné gesto.
Protože naše bývalé vedení nenašlo v sobě dosud tolik cti a odvahy veřejně se omluvit, činí tak delegáti mimořádného sjezdu KSČ. Omlouváme se naší mládeži i všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi, omlouváme se dětem těch rodičů, které trpěly postihy ještě v dalších generacích. Omlouváme se za veškerá příkoří i členům strany, kteří za svoje reformní postoje, za nesouhlas s protizákonným vstupem vojsk pěti spojeneckých zemí v roce 1968 museli KSČ opustit a ztratili postavení rovnoprávných občanů.
Rovněž cítíme povinnost vyjádřit politování nad tím, jak bývalé stranické vedení v uplynulých letech hrubě a nezákonně nerespektovalo právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ včetně Charty 77. Jsme si vědomi i odpovědnosti celé naší členské základny, že tomu nedokázala zabránit.
Proto se strana rozhodně rozchází se všemi, kteří se vědomě dopouštěli zvůle, zneužívali moc, dali se korumpovat a korumpovali druhé, se všemi, kdož vydávali lež za pravdu, dopustili znehodnocení ideálů socialismu, čestnosti a spravedlnosti, významu práce a jejích mravních hodnot, víry v domov a vlastenectví, v jednotu slov a činů a kteří dopouštěli zneužívání pořádkových sil proti občanům. Dáme plný průchod takovému hodnoceni všech skutečností, které bez předpojatosti zhodnotí míru odpovědnosti osob i institucí státu a strany v uplynulých čtyřech desetiletích s plným respektováním všeho nesporného a trvalého, čeho bylo dosaženo v průběhu národně demokratické revoluce i při výstavbě socialismu v naší vlasti. Přitom budeme vždy starostlivé dbát pravidla chovat se pozorně k dějinám, neboť jinak bychom se dopustili dalších chyb, dokonce na svých matkách a otcích, sami na sobě. Proto nedopustíme ani snižování pracovních a občanských zásluh těch členů strany, kteří po desetiletí svědomitě a nezištně plnili politické a pracovní úkoly ve prospěch naší společnosti.
Bezpráví, které neodpovědní činitelé státu a strany spáchali na mládeži 17. listopadu tohoto roku, se nesmí už nikdy opakovat.
Existují jednotlivci, kteří prozřeli a z jejichž úst prosba o odpuštění zazněla a bylo by nefér je nezmínit. Jako jeden ze vzácných příkladů může posloužit František Kriegel. Ano, jde o toho muže, který byl v 68. roce unesen spolu s ostatními do Moskvy a přestože v Praze stály sovětské tanky, nezalekl se a jako jediný nepodepsal Moskevské prohlášení a v dalších letech jako jeden z prvních lidí podepsal Chartu 77. Celý jeho životní příběh, včetně jeho válečného působení ve Španělsku, v Číně, v uniformě USA, ale i o škraloupu s Lidovými milicemi, si můžete přečíst zde. Jak to tedy ale bylo s jeho omluvou?
Podle historiků Martina Gromana a Michala Stehlíka byly zaznamenány dvě takové události. První se stala hned po návratu z Moskvy. Dva dny na to byl v časných ranních hodinách spatřen na Klárově, jak z vlastní iniciativy přišel k místu, kde byla dávkou ze samopalu sovětského vojáka bezdůvodně zavražděna Marie Charousková. Kriegel na místo položil květinu, poklekl a políbil zemi. Ne proto, že musel. Proto, že chtěl.
Druhá omluva patřila karmelitánce Anně Magdaleně Schwarzové, kterou věznili nacisté i komunisté. Ta se scházela s disidenty a právě mezi chartisty se setkala i s Kriegelem, který před ní podle jejích vlastních svědectví padl na kolena a prosil ji - přímou oběť komunistické perzekuce - o odpuštění. Anna Magdalena Schwarzová ve více rozhovorech vyprávěla, že se jí omlouval několikrát a nejen on, ale například i Marie Švermová (politička, která nejdříve zastávala vysoké funkce v rámci KSČ, organizovala například sbírky podpisů na podporu co nejpřísnějšího trestu pro Miladu Horákovou, aby pak sama dostala v dalším kole čistek od svých kolegů doživotí).
Řada historiků říká: „K omluvě vedení nikdy nedošlo, strany a hnutí vzešlé z KSČ se nikdy neodstřihly dostatečně od minulosti, dodnes hlásají některé mnohdy až stalinistické myšlenky.“ Druhý tábor zase říká: "Je to minulost, to se stalo dávno, my jsme jiní"… A někdo říká, že u nás komunismus vlastně vůbec nebyl - třeba zde.
