Článek
Česká republika, stejně jako mnoho jiných západních zemí, stojí před demografickou krizí, která je podle odborníků daleko horší než ranní fronta v supermarketu (otázkou ale je, zda tito odborníci na brzké nákupy chodí - ono je to fakt občas pořádné peklíčko). Porodnost padá, vláda přemýšlí co s tím, dokonce už má plán - prý udělá konferenci (!) a experti analyzují tabulky, grafy a powerpointové prezentace, jako by odpověď na nízkou porodnost spočívala jen ve správně nakresleném sloupečků. No… chlapci vědátoři a vy nahoře, mám pro vás "novinku"… neleží. Lidi prostě jen málo to … (vhodný výraz, nechť si každý doplní sám, dle svého uvážení a slovníku).
Ono také - aby ne! Ty podmínky u nás (a nejen u nás) nejsou pro spořádaného občana úplně ty nejlepší. Společnost zaměřená na výkon, práce od nevidím do nevidím, platově hned po škole (tedy v tom biologicky nejvhodnějším věku) také nic moc, když se dá tedy přednost nejdříve kariéře, aby člověk přivedl to mláďátko až ve chvíli, kdy má vybudované zázemí, tak zase kolikrát přejde chuť, síly nebo obojí… O dostupnosti bydlení se ani bavit netřeba, ani o takových těch (fuj) socialistických „nesmyslech“ typu jesle a tak dál. Když nedej bože člověk zůstane sám, tak to dítě jen stěží uživí, tedy - pokud nechce třít bídu s nouzí a málokterý uvědomělý člověk vůbec do takového stavu, kdy sám nic nemá, přivede. Jasně, pár jedincům je to asi jedno, ale těm se zase na ten „pohodový život“ skládáme my ostatní, co už sami nějaké to dítě máme a nebo si ho nemůžeme dovolit a víme to. Takže už samotné nastavení jednoduše porodnosti nepřeje. Ale pak je tu ještě druhá věc. Lidem se nechce!
No fakt! Co chvíli vyjde článek o tom, jak lidé provozují takové ty směšné upocené pohyby stále méně a méně a světe, div se - dokonce i ti ve věku, kdy by s nimi měly hormony doslova třískat a jejich choutky by měly převažovat cokoliv jiného. Když čtu článek typu: Mladí odmítají sex, cukají mi koutky a projeví se ve mě takové to "stařecké": Jooo, to za našich mladých let… (a to mám do věku, kdy bych měl nárok podobné věty vypouštět, vlastně ještě dost daleko). Ale je to tak. Mladí, ale i ti starší a dokonce i ti nejstarší (tedy - počítám sem jen ty, kteří ještě mají čím, mají s kým a ví proč) žijí v současnosti životem, kdy upřednostní spoustu jiných činností než tu jednu z nejvíc základních, tu pudovou. A pak vidíte, jak lidé večer leží místo na sobě na svých sociálních sítích a „těch internetech“. Což porodnosti neprospívá.
Tak co kdybychom zkusili radikální experiment? Co kdybychom na půl roku prostě vypnuli všechny ty sítě? Bez všech těch Facebooků, Instagramů, nekonečného scrollování, bez digitálních pokušení, která ničí večery a kradou lidskou pozornost, aniž by si toho člověk všiml, co by asi tak lidé dělali? Třeba by se konečně museli podívat jeden druhému do očí a zjistili by, že ten druhý není jen rozmazaný profil nebo hezká fotka s filtrama. Že je to někdo skutečný. Někdo, kdo dýchá, mluví a – nedejbože – má emoce. Dost možná by tím došlo k revoluci romantiky, kterou algoritmy nikdy nedokážou napodobit. Fakt si to myslím!
Taková odvykačka od online světa by měla podle mého názoru dalekosáhlé, téměř terapeutické účinky. Zmizely by závislosti na pornu a na náhodných stimulačních podnětech, které nahrazují skutečnou intimitu, romantiku a lidský kontakt. Najednou by se nestávalo, že se vytříská dopamin na ty AI kočce z monitoru, ale zbýval by i na ženu, které tvrdím, že ji miluji. Najednou by nebyly ty dvacetileté vztahové koučky, co radí Nebuď muži k dispozici, když nemá sto tisíc měsíčně (jo, opravdu takové jsou a jestli nevěříš, jak tyto dvacetileté životem protřelé ženy radí jiným ženám, stačí zapnout TikTok).
Lidé by najednou měli o mnoho více času. Sami na sebe, na své partnery, na opravdovou romantiku – na tu, která se nedá lajknout ani sdílet. Ale na tu, která se prožívá, která prostupuje celým tělem a ty pocity, které vyvolává, jsou skutečné a reálné, ne navozené uměle někým (nebo nedej bože něčím uměle vytvořeným). Ti, kteří přežívali večer co večer ponoření v digitálním chaosu, by se mohli vrátit ke kořenům - k tělesnému kontaktu, k sexu, k plánování rodiny. A kdo ví, možná by i zjistili, že život offline není jen o nudě, ale i o lidské blízkosti a smysluplných vztazích, které ani ten nejbáječnější algoritmus nedokáže nahradit (jo, i v tohle věřím).
Samozřejmě, uznávám, že to všechno tak trošku zní jako šílený nápad nějakého sociálního experimentu, něco mezi dystopií a reality show, kde každý večer končí skutečným randěním, místo posouváním palce po displeji. Ale lidi, ono by to fakt pomohlo. Realita je taková, že věci, které na první pohled s porodností nesouvisejí, mají ten dopad často zásadní. Lidé nejsou jen čísla v demografických statistikách. Jsou to tvorové, kteří potřebují pauzy, offline chvíle a příležitost být sami sebou, ne jen být otrokem systému (což si nevybíráme) a pasivním konzumentem digitálního obsahu (což už teda jo). Možná by opravdu stačilo méně složitostí, méně byrokracie a více přirozenosti.
Vypnout internet na půl roku a sledovat, zda se večery znovu promění v romantiku místo modrého světla, zda si lidé připomenou, že skutečný život je více než feed plný memů a TikToků a zda by nám takový půlrok jako společnosti prospěl a přivedl spoustu malých nových českých dětiček. Co myslíte, pomohlo by to?
