Jste problematický člověk? Pokud odpovíte vícekrát ano, pak se vám výsledek testu nebude líbit

Stavíte se často do centra všeho dění?

Přiznejte si to bez výmluv. Musí se všechno točit kolem vás? Máte potřebu být slyšet, vidět a hlavně mít uznání a být uznáváni za každou cenu? Jistě, každý je hlavní postavou svého života, svého příběhu. Jenže mezi zdravým prosazováním sebe samotného a přehnaným prosazováním své osoby na úkor jiných je docela tenká linie, která se snadno překročí. Problém nastává ve chvíli, kdy ostatní začnete vnímat jen jako vedlejší postavy. Najednou už nejde o zdravé sebevědomí, ale o ego, které jednoduše přerostlo přes hlavu.

Typický scénář? Někdo vám vypráví svůj problém. Vy to během pár vteřin otočíte na sebe. Nebo nejste schopni udělat kompromis, protože „proč byste měli“. Pokud se v tom poznáváte, nejde o žádnou drobnost. Je to docela silný signál toho, že lidi kolem sebe a hlavně vaše vztahy s nimi dost možná dusíte více, než si vůbec připouštíte.

Připouštíte jiný názor než ten svůj?

Posloucháte ostatní, nebo jen čekáte, až domluví, abyste je mohli opravit a říct jim, v čem a proč se mýlí? Jedním z nejviditelnějších znaků problematického chování je přesvědčení, že jediná pravda, která existuje, jen ta vaše. Problematického člověka nezajímá, že někdo může mít lepší argument. Nepřipouští si vůbec, že by se mohl mýlit.

Takový postoj je vlastně znakem pohodlnosti. Nemusíte přemýšlet, nemusíte pochybovat. Jenže zároveň vás také uzavírá do bubliny svého vlastního přesvědčení, ve které pak stagnujete. Nemluvě o tom, že vaše vztahy s okolím budou časem trpět. Lidé kolem vás to časem přestanou tolerovat. Nebo se s vámi přestanou bavit o různých věcech úplně. Protože nikdo nechce vést dialog s někým, kdo ho vlastně ani neposlouchá a stále si jede to své. Uzavřenost pro ostatní názory, neposlouchání toho, co jiní říkají, a odmítání otevřené debaty a jiných názorů je daleko rozšířenější fenomén současné doby, než si vůbec připouštíme.

Obviňujete za své problémy všechny kolem?

Tady se bavíme o dalším typickém rysu, který též ukazuje na problematického člověka. Když se něco pokazí, je to vždy vina těch druhých! Kolegů, partnera, rodiny, okolností… jen ne jeho! Jasně, někdy za to opravdu může někdo jiný. Ale je to tak opravdu pokaždé? Pokud máte pocit, že proti vám stojí celý svět, je dost pravděpodobné, že problém je úplně jinde.

Lidé, kteří odmítají převzít odpovědnost, zůstávají zaseknutí. Nedokážou se posunout, protože nikdy nepřiznají svůj podíl na problému. A upřímně, působí dost nezrale. I když oni si to neuvědomují. Žijí ve své bublině obviňování všech a všeho okolo. Bez chuti bojovat právě za ty změny, které by k opaku vedly. Žijí vlastně v bludu vlastní nespokojenosti. V jednoduché realitě, kterou si ovšem nikdy nepřiznají. Pravda je taková, že pokud máte pocit, že za všechno můžou ostatní, jednoduše je to tím, že nemáte svůj vlastní život pod kontrolou.

Nehádáte se náhodou víc, než je zdrávo?

Každý vztah má neshody. Bez ohledu na to, bavíme-li se o partnerech, práci nebo přátelství. Každý mezilidský vztah přináší třecí plochy a rozdílné názory. To je normální. Co ale není normální je stav, kdy se staly hádky vaším denním chlebem. Pokud jsou de facto rutinou, je něco hodně špatně.

Možná si říkáte, že jste jen „temperamentní“ a snažíte se sami sebe omlouvat. Jenže ve skutečnosti může jít o hlubší problém. A to v nastavení vás samotných. Takové nastavení, kdy na všem a na všech automaticky hledáte chybu. Ať druhý udělá cokoliv, vy v tom stejně najdete problém, který je třeba okamžitě řešit. Takové prostředí je strašně vyčerpávající. A dřív nebo později od vás lidé začnou odcházet. Ne proto, že by vás neměli rádi, ale protože se vedle vás nedá normálně fungovat. Zkuste se nad tím zamyslet. Neřešíte opravdu mnohdy až prkotiny? Neběhá ten váš „komár“ po poušti v podobě „velblouda“?

Mluvíte o ostatních za jejich zády?

Určitě ze svého života znáte situaci, kdy máte s někým nebo s něčím problém. Máte chuť vykřičet to do světa. Ale když před vámi člověk, kterého se to týká, reálně stojí, najednou nemáte odvahu říct mu to naprosto stejně a přímo do očí. Raději si počkáte, až dotyčný odejde a pak teprve spustíte svou slovní kanonádu na něj, ideálně s dalšími lidmi, kteří vám budou přikyvovat. Ruku na srdce, poznáváte se?

Takové to „pomlouváčko“ je snadné. Nemusíte nést důsledky, nemusíte čelit reakci. Jste silní v ramenou, máte kolem sebe uši, které vás vyslechnou a ještě vám, když to skvěle podáte, dají validaci. To je přece skvělé. Nebo ne? No, není. Ukazuje to jediné – nemáte odvahu být upřímní. Lidé, kteří mluví za zády ostatních, si často kompenzují svou vlastní nejistotu. A nebojte se nic, okolí si toho všímá daleko více, než si myslíte. Protože ten, kdo mluví o druhých za zády, to bude pravděpodobně dělat i jim, a takového „blízkého“ prostě nikdo moc nechce.

Myslíte si, že máte právo ubližovat „upřímností“?

„Já jen říkám pravdu.“ Kolikrát jste tuhle větu použili? I ve chvílích, kdy jste viděli, že „vaše pravda“ tomu druhému ubližuje a dvakrát zrovna „nevoní“? Upřímnost je fajn. Ale je tu jeden velký háček. Lidé si ji často pletou s jinou věcí. Říct svůj názor, který je ale mnohdy od upřímnosti na hony vzdálen, a jen si chtějí prostě prosadit svou a vyslovit to své. Domnělá upřímnost by nikdy neměla být omluvenkou pro jinou věc – bezohlednost. Existuje totiž obrovský rozdíl mezi tím někomu pomoct a být k němu upřímný a takovým tím někoho shodit a ulevit sobě, nebo si „nahonit“ ego.

Někteří lidé si myslí, že když mají pravdu nebo více zkušeností, můžou si dovolit cokoliv. Nemůžou. Respekt přece není slabost. Respekt je naprostým základem normálních vztahů. Takže i když tu pravdu přece jen máte a chcete někomu upřímně říct, že to a to není v pořádku, kor s tím daným člověkem, řekněte to, ale tak, abyste jej nezesměšňovali nebo neurazili. O tom upřímnost není. I kritika lze říct s respektem. Protože pokud ho nemáte, dřív nebo později se vám to vrátí. Ztrátou daného člověka, vlastním přešlapem nebo jen nálepkou člověka, který je problematický.

Berete od ostatních víc, než dáváte?

Ozýváte se lidem hlavně tehdy, když něco potřebujete? Položte si ruku na srdce a dejte si upřímnou odpověď. Říct si „o něco“ (a nebavíme se jen o materiálních věcech, dávají se i rady, pochopení nebo třeba jen vyslyšení) není špatné. Každý někdy potřebuje pomoc. To je v pořádku. Ale je třeba mít na paměti jednu věc. Vztahy nejsou jednostranná služba. Pokud jen berete a nic nevracíte, není otázka jestli, ale kdy si toho ostatní všimnou. A věřte, že pak přijde chvíle, kdy se to otočí. Najednou nebudou zvedat telefon, nebudou odpovídat na zprávy. Ne proto, že by byli nedostupní. Ale proto, že už je to prostě přestalo bavit.

Umíte přiznat chybu a omluvit se?

Kdy jste naposledy řekli obyčejné „promiň“? Bez výmluv, bez vytáček a „bez omáčky“ okolo? Chyby dělá každý. Ale ne každý má odvahu je přiznat. Proto pak mnohdy místo omluvy přichází výmluvy, obrana nebo ticho. Jenže právě tady se láme charakter. Schopnost říct „jo, pokazil jsem to“ není slabost. Je to známka dospělosti. Neschopnost naopak velmi rychle odhalí, s kým mají lidé tu čest.

Kolikrát jste si během čtení řekli „tohle jsem já“?

Pokud ani jednou, možná si jen nechcete přiznat pravdu. Nebo jste takřka bezchybný člověk. Pokud vícekrát, zkuste se nad těmi jednotlivými body ještě jednou zamyslet. Ano, jste člověkem, se kterým bývá pro jeho okolí horší vyjít a který, aniž by si to často uvědomoval, tu nálepku problematického jedince prostě má. Ale je to jen a jen ve vašich rukách. To, že si to uvědomujete, je totiž vaše ohromná výhoda a zjednodušuje vám to učinit ten správný krok ke zlepšení. Máte šanci s tím něco udělat. Tak hurá do toho!