Článek
Pražský incident, po kterém vládní zmocněnec Filip Turek vyžadoval omluvu od ženy, která ho měla označit za „debila“, nabírá groteskní rozměry hodné té nejlepší komedie. Loni v baru došlo k potyčce mezi Turkovou ochrankou a partnerem Kristýny Poláčkové, Turka samotného přitom nikdo nenapadl. Přesto se Turek rozhodl, že jeho čest byla vážně uražena a spustil řízení, jako by mu šlo o vlastní život.
Poláčková se nakonec musela omluvit pouze za výrok „debil“. Slova jako „nácek“ a další ještě „silnější“ výrazy údajně na její účet připsala až policie, protože ona sama je prý nikdy nevyslovila. Zůstaneme-li tedy jen u prvního výrazu, ve světě běžného dospělého chování by na takovou nadávku většina mužů jen mávla rukou (a ne, samozřejmě že nadávat někomu se nemá) a zřejmě by to více nerozmazávala, pokračovala by dál ve svém životě. Ne tak Turek. Ten se jednoduše rozhodl, že z události udělá soudní drama. V pořádku - má na to právo.
Ale v kontextu se všemi dalšími věcmi kolem této výrazné postavičky české politiky to má hned jiné grády. Otevírají se totiž další až humorné roviny. Tou první je samotné slovo. Předseda Motoristů Macinka na předvolebním meetingu svého čestného prezidenta strany Turka po tom, co vyšly najevo jeho kauzy spojené s domnělou inklinací ke všemu, co zavání politikou Velkoněmecké říše z první poloviny minulého století, hájil citací, kterou si vypůjčil z vyjádření židovské obce: „Turek není nácek, maximálně debil“. Naskýtá se pak otázka, zda Turek náhodou neplánuje žalobu i proti němu. Přeci jen - taktéž vyslovil v souvislosti s jeho osobou to strašlivé označení. Pane Turku, jednejte!
Druhá rovina absurdit se týká mužského ega. Turek se dříve odvážil vyzývat prezidenta republiky, aby se choval „jako chlap“. A mě to prostě nedá se teď po žalobě na paní z baru za „mami, mami, ona mi řekla, že jsem sprostý slovo“ nezeptat: Je tohle ono chlapáctví? Rozjet kolečko právník - soud - rozsudek pro něco takového? Opravdový dospělý muž by teoreticky zvládl mávnout nad jednou nadávkou rukou bez přehnané dramatizace, nebo?
A třetí rovina, ta mi přijde taková typicky nejvíce „hranatá“: Turek se dušoval, že podá žalobu přímo na prezidenta. Fakt! Nevyšel mu vstříc, a to se přece nedělá. Mediálním světem lítaly skoro až výhrůžky a oznámení, že se má hradní pán na co těšit. Realita? Neudělal to. Netuším, jestli je to tím, že si uvědomil, že tady asi nevyhraje, nebo se zalekl prezidenta jako velkého sousta. Třeba jen zapomněl, s čím se bil do prsou, že udělá a slovo chlapa pro něj nic neznamená. A možná jen opravdu nenašel do teď chvilku času, aby žalobu podal, jak se také nechal slyšet. Ale o to komičtější pak je, že na žalování ženy z baru čas objevil hned.
Celá kauza ve světle těchto tří rovin tak spíše než obraz čestného, slovo držícího, morálního majáku nové pokrokové a moderní partaje čistě ze subjektivního pohledu jednoho publicisty připomíná chování z dětského pískoviště. Určitě si také vzpomínáte na ty „zlé větší rozmazlené spratky“, co museli mít všechno hned a běda, jak jste jim nepůjčili bábovku, nebo je dokonce nějak počastovali. O jé, to bylo křiku. Ale jen pokud jste byli slabší. Také si pamatuji, jak tito rozmazlenci nedali pokoj a chovali se hůř a hůř, dokud je jejich maminky neokřikly, že takhle už tedy ne. Škoda, že takové pravidlo na našem českém písečku neplatí. „Maminka“ se vyjadřuje jen občas, neurčitě a sjednat pořádek si neumí. Ale prý bude s deratizátorem mluvit!
