Článek
Hlavním účelem bylo získání strategicky důležitého uranu pro jaderný program Sovětského svazu, který se po únoru 1948 stal pánem v zemi. Československá komunistická strana našla v Jáchymově „ideální“ způsob, jak se zbavit nepohodlných osob a zároveň získat levnou pracovní sílu pro těžbu klíčové suroviny. Od roku 1949 do roku 1961 prošlo soustavou trestaneckých táborů v Jáchymovském revíru a dalšími zařízeními (např. Horní Slavkov, Příbram) odhadem 60 000 až 70 000 vězňů. Přibližně polovina z nich byli ti političtí.
K tomu, aby se člověk dostal do TNP (Trestaneckého pracovního tábora), nemusel ani spáchat žádný trestný čin, stačilo pouhé podezření a rozhodnutí národního výboru nebo výborů KSČ a KSS.
Podmínky v těchto táborech a dolech byly srovnatelné s těmi nejhoršími v nacistických koncentračních táborech. Chyběly už jen hromadné popravy a kremační pece. Vězni byli nuceni k těžké hlubinné práci při těžbě uranu, často bez jakéhokoli výcviku, s minimálním vybavením a bez odpovídajících bezpečnostních opatření. Přemrštěné pracovní normy vedly k naprostému vyčerpání a jejich neplnění k brutálním trestům, včetně omezení již tak nedostatečné stravy. Neustálá expozice radioaktivnímu záření bez jakýchkoli ochranných pomůcek měla fatální dopady na zdraví, vedoucí k vážným nemocem a předčasným úmrtím.
Památník Vojna u Příbrami, okres Příbram, Česká republika
Dozorci, příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) a později Sboru nápravné výchovy, se chovali mimořádně krutě. Vězni byli biti, týráni, ponižováni a šikanováni za sebemenší projev neposlušnosti. Někdy stačilo jen zřetelně nepozdravit. Životní podmínky v dřevěných barácích byly žalostné, s nedostatečnou stravou, bídnou hygienou a neustálým psychickým nátlakem. Používaly se tzv. tresty táborového pranýře. To znamenalo, že provinilci museli stát na jednom místě hodiny, někdy i dny. Obzvláště v mrazivých dnech šlo o extrémní mučení. Útěkáři byli u toho ještě poléváni vodou nebo stáli bosí. Lidé doslova omrzali a padali do bezvědomí.
Jedním z nejhrůznějších symbolů jáchymovského teroru byla takzvaná „Věž smrti“. Nebyla to klasická těžební věž, nýbrž budova, kde probíhalo ruční třídění uranové rudy a jeji nakládání do sudů. Vězni zde byli vystaveni obzvláště vysokým dávkám radioaktivního záření, protože ruda byla přímo před nimi a vzduch plný radioaktivního prachu. Vozíky s rudou museli vězni vyvézt do nejvyššího patra, tam se vysypala do sít a propadala až dolů, kde ji vězni palicemi pěchovali do nádob, tu méně kvalitní pak nakládali volně. Práce byla fyzicky nesmírně náročná a neustálý prach na oblečení měl devastující dopady na zdraví. O to více, že se neměnilo. Nárok byl pouze na výměnu spodního prádla a to jen jednou za tři týdny. Vězni prach neustále vdechovali. Byl prostě všude. To vedlo k rychlému rozvoji rakoviny a dalším nemocem z ozáření. Většina vězňů, pracujících ve Věži smrti, opravdu zemřela. Věž se stala mementem nelidskosti a lhostejnosti režimu k životům svých občanů.
Věž smrti v Ostrově byla součástí jáchymovského teroru
Přesný počet obětí jáchymovských a dalších lágrů je dodnes obtížné přesně stanovit, protože komunistický režim záměrně falšoval a zatajoval údaje o úmrtích. Odhaduje se, že nepřežily tisíce. Některé zdroje ale mluví „jen“ o stovkách, například iDnes uvádí 501 mrtvých. Oběti perzekucí umíraly na nemoci způsobené radiací, vyčerpáním, podvýživou, úrazy v dolech, mučením… Mnozí z těch, kteří přežili a byli nakonec propuštěni, trpěli do konce života vážnými zdravotními problémy, chronickými nemocemi a psychickými traumaty. Jejich osudy jsou důkazem devastujících dopadů, které na ně zanechala nelidská práce a věznění režimem.
Obecně platilo, že kriminální vězňové byli v očích táborové správy považováni za spolehlivější a důvěryhodnější, zatímco na politické vězně se pohlíželo jako na nepřevychovatelné nepřátele státu, kteří si žádné slitování nezaslouží.
Mezi lidmi, co prošli jáchymovským peklem, najdeme široké spektrum osobností, které se režimu znelíbily. Byli to vojáci a hrdinové ze západní fronty, například generál Vladimír Karfík nebo letec Josef Bryks, který v Jáchymově zemřel. Vězněn zde byl i Konrad Adenauer mladší, syn německého kancléře. V lágrech skončili mnozí katoličtí kněží a řeholníci, třeba teolog a pozdější profesor Oto Mádr. Peklo čekalo i Josefa Toufara, který ale zemřel na následky mučení ještě před tím, než se do Jáchymova dostal. Kromě nich zde trpěly tisíce dalších odvážných lidí – rolníci, skauti, inteligence, bývalí živnostníci a všichni, kdo se odmítli podřídit komunistickému diktátu. Jáchymov tak zůstává trvalou připomínkou krutosti totalitního režimu a obětí, které si vyžádal.
Vzpomínkové setkání Jáchymovské peklo 2009
Tento článek je jen zkráceným výtažkem toho, co se při Jáchymovských dolech opravdu dělo. Toto téma je velmi komplexní. Od zajateckého tábora za Protektorátu, přes zajatecké tábory po válce a zmíněné Tábory nucené práce při uranových dolech až po kompletní rozbor všech táborů nucené práce a trestaneckých táborů. Pokud vás téma dále zajímá, napište do komentářů, které období, místo nebo osobnost a můžeme se na to podívat třeba příště.
