Článek
František Kriegel - muž, jehož životní dráha je fascinujícím zrcadlem bouřlivého 20. století. Od lékařské praxe přes válečné konflikty až po Muže dvou jar a Muže, co nepodepsal. Na Kriegela se často dívá pohledem dobra a zla. Vyčítá se mu, že stál u zrodu Lidových milicí. Zároveň je ctěn za nepodepsání Moskevského protokolu a svou podporu Pražského jara. Pravdou je, že František Kriegel byl vždy konzistentní a tvrdý. Celou dobu se choval podle svého přesvědčení, vždy stál za svými principy, a to i tváří v tvář perzekuci. Neměnil se Kriegel, měnila se situace kolem něj.
Pro jednodušší přehled jsem článek rozdělil do etap. Každá zahrnuje jednu část Kriegelova života. Každá z etap by vydala na jeden samostatný život, každá by mohla být zfilmována jako samostatný příběh.
Etapa 1: Z haličského žida polským lékařem v Československu (1908–1936)
František Kriegel se narodil 10. dubna 1908 v Haliči, v obci Stanisławów (dnešní Ivano-Frankivsk na Ukrajině), do židovské rodiny. Po rozpadu Rakouska-Uherska se Kriegelova rodina stala obyvateli Polska. Mladý František se brzy začal angažovat v socialistickém mládežnickém hnutí. Kvůli antisemitskému prostředí a omezeným možnostem vzdělání v Polsku se rozhodl odejít do Československa.
Zde začal studovat medicínu na Německé univerzitě Karlově. Během studií se aktivně zapojil do levicového studentského hnutí a v roce 1931 vstoupil do Komunistické strany Československa. Po dokončení studií pracoval jako lékař v Praze. Tady by mohl první příběh skončit. Stát se lékařem v cizí zemi jistě není něčím, co zvládne každý. Ale František Kriegel se s takovým životem nespokojil. Jeho politické přesvědčení a povaha ho brzy povedou k další, mnohem dramatičtější etapě.
Etapa 2: Španělská občanská válka (1936–1939)
V roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka. František Kriegel, veden ideály boje proti fašismu, se rozhodl připojit k Interbrigádám. Stal se válečným lékařem. Díky svému polskému občanství neměl problémy s odchodem k cizí armádě, což pro mnoho jiných dobrovolníků, například právě našich občanů, představovalo riziko postihu po návratu domů do Československa. Nasazení ve válce bylo něco pro Kriegleovu povahu. Naplno se zde projevilo, jak tvrdý chlap to byl.
Známá je například historka, kdy zakázal zdravotnickému personálu opouštět své pacienty, ať se děje cokoliv. Když pak byl jejich lazaret pod leteckým útokem a jeden z lékařů se v záchvatu paniky dal na útěk, Kriegel ho s namířenou puškou donutil vrátit se k ošetřování raněných. Sám šel příkladem. Boje ve Španělsku pro něj byly křest ohněm a zformovaly jeho neochvějnou víru v hodnoty humanity a sociální spravedlnosti. Na konci války se sám účastnil i přímých bojů.
Etapa 3: Čínská anabáze a americká uniforma (1939–1945)
Po porážce republikánů ve Španělsku se Kriegel nemohl vrátit do okupovaného Československa. Nejprve byl internován ve francouzském koncentračním táboře St. Cyprien, určeném pro uprchlíky z občanské války. Zde je osloven Červeným křížem a spolu s dalšími dobrovolníky odchází na dlouhou a strastiplnou cestu do Číny. Ta bojuje proti agresivnímu Japonsku. Kriegel se chtěl připojit k čínské lidově osvobozenecké armádě Mao Ce-tunga, která v té době tvořila jednotnou frontu s Kuomintangem generála Čankajška. To se mu ale nepodaří, a tak zůstane u Kuomintangu. Zde se znovu setkává i s lékaři, které zná už z dřívějška, například Bedřichem Kissem nebo Leo Lauferem (jde o otce zpěváka Josefa Laufera). Číňané je nazývají španěláky.
Všichni zde působí jako lékaři do chvíle, než dojde k roztržce mezi Moskvou a Čínou. Poté jsou odstaveni a na necelý rok nedělají nic jiného, než že buď učí čínské mediky a nebo píší brožurky a učebnice. Z nečinnosti je zachraňují Američané. Ti žádají Čínu o pomoc ve své válce s Barmou. Ta se v rámci spolupráce velmi ráda zbaví i lékařů a z Kriegela se tak stává smluvní lékař americké armády. Ti jsou z něj nadšení. V roce 1944 získává nejvyšší americké civilní vyznamenání a v amerických novinách o něm dokonce vychází článek.
Dr. F. Kriegel, smluvní lékař polského původu, který včetně čínštiny ovládá pět jazyků a kterého plukovník Brown charakterizuje jako jednoho z nejstatečnějších mužů, kterého poznal … Kriegel byl tři roky s republikánskými vojsky ve španělské občanské válce a další tři roky jako lékař v čínské armádě. Jde hned za tanky a poskytuje pomoc raněným přímo pod palbou. V jedné bitvě nedávno poskytl pomoc 46 čínským vojákům na bitevním poli, zatímco kolem zuřil urputný boj…
Kdyby byl František Kriegel Američanem, natočí o něm hollywoodský trhák. Jenže ani tímto jeho příběh nekončí. V Evropě už válka skončila, v Asii už se blíží konec též a Kriegela čeká návrat. Je podzim 1945, Kriegel cestuje zpátky do Československa, až nakonec vystupuje na vlakovém nádraží v Praze v americké uniformě s výložkami majora.
Etapa 4: Cesta k Únoru 1948 (1945–1948)
Jako veterán španělské občanské války a bojovník proti fašismu byl za hrdinu. I díky tomu se rychle zařadil do poválečného politického života. Stal se aktivním funkcionářem Komunistické strany Československa, organizačním tajemníkem pražského Krajského výboru KSČ, pravou rukou Antonína Novotného, budoucího prezidenta. A také spoluzakladatelem Lidových milicí - na pozici zástupce velitele této nechvalně známé ozbrojené složky. V této době patřil mezi radikální stalinisty, a to dokonce i v rámci strany.
Dokonce se nechává slyšet, že revoluce se nedá dělat mírovými prostředky, ta se musí vydobýt a mimo jiné požaduje, aby milice dostaly i samopaly a povolení zastřelit kohokoliv, kdo se postaví proti komunistickému puči. I zde se projevuje jeho typická tvrdost a odvaha říkat svůj názor bez ohledu na následky. Naštěstí je toto moc i na zaryté komunisty okolo něj, a tak jeho žádostem není vyslyšeno. Kriegel je v této době přesvědčen, že socialismus a spravedlnost pro všechny lze dosáhnout všemi způsoby, i kdyby to mělo přinést krev a oběti.
Etapa 5: Od Vítězného února k nepohodlnému muži (1948–1957)
Po únoru 1948 zůstává Kriegel důležitou postavou komunistického režimu. Působí na různých vedoucích pozicích, od roku 1949 dělá náměstka ministra zdravotnictví. V tu dobu už ale prožívá vnitřní rozpory. Jeho kritizování směřování strany a některých kroků jejího vedení je ostatním čím dál více nepříjemné. Kriegel tvrdí, že socialistické myšlence musí lidé věřit, musí ji cítit, jedině tak může socialismus fungovat. Proto silně kritizuje nutnost vstoupit do strany, pokud chce člověk něčeho dosáhnout. Odporuje to jeho myšlence spravedlnosti a idealistickým myšlenkám o důvěře v systém. Zastává se lékařů, po kterých režim jde. Kritizuje.
Začíná kolem něj kroužit Státní tajná bezpečnost (StB), podporovaná udáními za jeho „kacířské“ řeči. Kriegel je prostě člověk, který říká, co si myslí a jedná přímo. To mnozí nedávají. Během 50. let probíhají politické procesy a čistky. Kriegel ale dál zůstává oním tvrdým chlapem. Ví o svém sledování a donášení, ale nechává se slyšet, že neudělal nikdy nic špatného a že kdyby ano, tak už ho režim dávno umlčel. Nakonec je přeci jen „potrestán“, vadí jeho židovský původ, zkušenosti ze Západu i jeho internacionalistické smýšlení a relativně liberální názory, a tak je v roce 1952 z pozice náměstka odvolán. Odchází dělat závodního lékaře do Tatra Smíchov. Po třech měsících je vyhozen, opět za kritiku. V následujících letech je obvodním lékařem, vystřídá několik míst.
Etapa 6: Rehabilitace a cesta přes Kubu do nejvyšších pater politiky (1957–1967)
V roce 1957 začíná jeho rehabilitace. Nejdříve dostává Řád 25. února I. stupně, o něco později Řád rudé hvězdy a pak ještě Řád práce. Získává titul kandidát věd po obhajobě své disertačky. Na počátku 60. let, v souvislosti s uvolňováním poměrů, se stává předsedou Svazu československo-kubánského přátelství. Pak na Kubu v rámci delegace, jejímž cílem bylo vybudování zdravotnického systému a infrastruktury na ostrově, odjíždí osobně. Během této cesty se setkává s Fidelem Castrem i Che Guevarou, což mu umožnilo nahlédnout do průběhu kubánské revoluce a seznámit se s tamními snahami o socialistickou transformaci. Přijíždí plný ideálů, odjíždí zhnusen z kultu osobnosti, který si Castro buduje a tím, kam Kuba směřuje.
Nicméně, jeho působení v této zemi bylo úspěšné. Založil několik fakult, nemocnic, nastavil organizace zdravotnictví jako celku. A také - zavedl plošné očkování proti dětské obrně. V roce 1963 tak zemřelo na Kubě na tuto nemoc pouze jedno jediné dítě, a to očkované nebylo, což byl obrovský úspěch. V tomto roce se Kriegel vrací do Československa. Ve volbách v následujícím roce je zvolen za poslance Národního shromáždění. Stává se členem předsednictva a předsedou zahraničního výboru. Jeho politická kariéra je na vrcholu.
Etapa 7: Rok 1968 – Hrdina Pražského jara a Ten, co nepodepsal
A zrovna v tomto okamžiku přichází i nejtěžší zkouška jeho integrity. Jako člen předsednictva Ústředního výboru KSČ se aktivně podílí na reformním procesu Pražského jara. Patří k nejvýznamnějším zastáncům „socialismu s lidskou tváří“ a bojuje za demokratizaci společnosti, svobodu projevu a rehabilitaci obětí minulých politických procesů. Jeho vize socialistické a spravedlivé společnosti pro všechny se konečně zdá být na dosah…
Jenže přichází srpen 1968. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa ukazuje realitu Východního bloku. Tady vládneme my, tady vládnou naše pravidla, říkají beze slov cizí tanky v československých ulicích. František Kriegel je spolu s dalšími předními představiteli unesen a odvlečen do Moskvy. Zde, v Kremlu, je celá delegace nucena podepsat tzv. Moskevský protokol - dokument, který legitimizuje okupaci a znamená konec reforem. V tu chvíli se opět ukázala Kriegelova tvrdost a trvání na svých zásadách stůj co stůj. Jako jediný z unesených československých politiků odmítl podepsat. A to i přes naléhání ostatních, zejména Gustáva Husáka (přicestoval spolu s prezidentem později) a navzdory ohrožení vlastního života. Jeho neochvějný postoj tváří v tvář obrovskému nátlaku a hrozbám se stal symbolem odporu a morální síly.
Co se dělo pak? Existují dvě verze. Když se po jednáních v Moskvě měli českoslovenští politici vrátit domů, Kriegl měl zůstal v Sovětském svazu. Pouze díky neústupnému postoji prezidenta Ludvíka Svobody, který prohlásil, že bez Kriegela neodletí nikdo, byl potížista nakonec na letiště přivezen a mohl tak nastoupit na palubu letadla zpět do Prahy. Kriegel sám až do konce svého života věřil, že právě Svobodův tlak mu zachránil život a vedl k jeho odletu. Druhá verze popisuje situaci trošku jinak. Kriegel byl podle ní odvezen na letiště, posazen do letadla a tam strávil sám několik hodin. V tu chvíli si myslel, že je konec a že toto letadlo zpět do Československa nepoletí. Byl přesvědčen, že přistane někde na východě ve vyhnanství.
Pravdou podle posledních výzkumů bude střed obou verzí. Kriegel byl odvezen a posazen do letadla, ostatně to vychází z jeho vzpomínek. To ovšem zbytek delegace nevěděl a proto naléhal, že bez svého kolegy neodletí. Když pak i oni dorazili na letiště, nechal Svoboda zkontrolovat, že je Kriegel opravdu v letadle a vše je v pořádku. Že Sověti v plánu nechat si rebela u sebe neměli pak dokládá pozdější návštěva maršálů SSSR v Československu, během které se jeden z nich nechal slyšet ve smyslu, že co by s ním dělali a ať si ho Čechoslováci potrestají sami.
Kriegel se tedy vrátil. Komunisté chtěli jeho odvážné chování zatajit. To se jim ale nepovedlo. Už na letišti se jeden z novinářů záhadně zeptal, zda se vrátili všichni a po přitakání přišla dodatečná otázka: I Kriegel?
A pozor - tím jeho hrdinství rozhodně nekončilo. Na půdě parlamentu odmítl hlasovat pro smlouvu o dočasném pobytu cizích vojsk. Spolu s ním tak učinily političky Sekaninová-Čakrtová a Fuková a kolega Vodsloň. To byla pro vedení KSČ, které se bálo Sovětů, poslední kapka. Kriegel byl odvolán z předsednictva a přišel o post předsedy Národní fronty. Zůstává dále řadovým poslancem, ale už se s ním nepočítá.
Etapa 8: Zatracenec chartistou (1969–1977)
V roce 1969 se na pozici prvního muže strany dostává Gustáv Husák. Ten má na Kriegela spadeno. Na posledním zasedání parlamentu Kriegel pronáší projev. Zcela nekompromisně v něm říká, že si stojí za Pražským jarem, za nepodepsáním, za reformami i za představou socialistického demokratismu. Husák zuří, přede všemi na něj křičí a Kriegela okamžitě nechává vyhodit ze strany a nedlouho poté přichází o poslanecký mandát. Kromě toho je vyloučen z tehdejší lékařské komory a v roce 1970 vyhozen z Thomayerovy nemocnice. František Kriegel je penzionován.
Co však začne žít svým vlastním životem je kopie jeho projevu. Ty se jako blesk začnou šířit zemí. A nemá v tom prsty jen takzvaná inteligence, šíří ji dělníci i odboráři. Husák je vzteky bez sebe. Podle vyšetřovací komise vedené Jakešem byly kopie nalezeny téměř ve všech okresech Československa. Z Kriegela je mezi obyčejnými lidmi hrdina. Dostává děkovné dopisy a slova podpory, doslova mu přetéká jeho schránka.
Husák a spol. spouštějí tvrdou pomlouvačnou kampaň. StB jej hlídá, odposlouchává, sleduje. Dokonce organizuje zasílání výhružných dopisů, telefonátů a neštítí se ani fingovaného přepadení, aby jej vystrašila. Jednoho dne v roce 1976 k němu do bytu v domnění, že je doma jen jeho žena, vtrhnou Palestinci a s antisemitskými nadávkami se na ně vrhnou. Poté odjedou v bílé Volze. Paradoxem je, že se „přepadení“ mohlo stát i v případě, že byt je střežený policejními orgány. Druhý den o tom svět ví. Dokonce volají zahraniční novináři a ptají se po informacích. StB vydává zprávy, že jde jen o Kriegelův výmysl.
Všechny tyhle kroky proti Kriegelovi nejsou jen proto, že „tenkrát“ nepodepsal. V něm totiž panuje to stále stejné přesvědčení jako vždy - spravedlnost pro všechny. Stále věří, že v režim musí mít lidé důvěru, že nemá držet lidi násilím. Je znechucen vývojem ve Východním bloku, vnímá jej jako prohnilý a morálně zdevastovaný. Věří v myšlenku eurokomunismu a obrací se na západ, odkud dostává i nabídky k emigraci s příslibem práce. Odejít ale odmítá. Dál bojuje za své myšlenky. Bojuje za lidská práva. V roce 1975 spolu s bývalými kolegy Sekaninovou-Čakrtovou a Vodsloněm žádají, aby česká vláda odvolala sovětská vojska ze svého území a dodržovala úmluvy o lidských právech z Helsinek, a dokonce je uzákonila. Po vzniku Charty 77 byl jedním z prvních signatářů. Tentokrát podepsal…
Etapa 9: Domácí vězeň umírá (1978-1979)
Poslední období svého života strávil Kriegel v domácím vězení. Ne doslova, ale stav, kdy byl permanentně hlídán a kontrolován, se ani jinak nazvat nedal. Za podpis charty přišly další tresty. Byl mu zabaven řidičský průkaz, odstřihnut telefon, před jeho bydlištěm byla nepřetržitá hlídka. Když dostal v září 1979 infarkt, dva z nich dokonce asistovali jeho převozu do nemocnice. Aby se mu dostalo lepší péče, jeho známý jej nechal převézt do lépe vybavené nemocnice. I tam je pod dohledem státu. StBáci se údajně chodí vyptávat lékaře, jestli "už"…
František Kriegel umírá 3. prosince 1979. Zde si Husákův režim nachystal poslední pomstu. Veřejný pohřeb byl znemožněn a tajná služba donutí jeho tělo zpopelnit v šest hodin ráno o dva dny později. Nikdo se tak s Františkem Krieglem nestihne rozloučit. To se stane až mnohem později. Mezitím ale čeká popel Františka Kriegela poslední dobrodružství. Existují obavy, co s ním udělá StB, zda jej nezabaví, nevydá… A tak pohotová a statečná úřednice krematoria vymění obsah uren a ten pravý se dostane až k manželce. Ta ho má nejdříve doma (naoko pohřbí urnu naplněnou pískem) a až v prosinci 1989 uloží urnu s popelem Františka Kriegela do hrobu v Motoli. V roce 2001 se opět shledají a spočinou spolu.
Když Ďáblu prodáš svoji duši, tak je jeho. Když mu ji dáš zadarmo, tak si ji můžeš vzít zpátky.
Pokud jste došli až sem, klobouk dolů a děkuji. Článek byl opravdu dlouhý, ale nešlo to vzít takříkajíc - zkrátka. František Kriegel prožil opravdu zajímavý a událostmi narvaný život a stal se jednou z nejvýznamnějších obětí normalizace, která se ani navzdory perzekucím a izolaci nevzdala. Podepsal řadu petic a protestních prohlášení proti husákovskému režimu, čímž se stal inspirací. Jeho vliv na morální a intelektuální odpor byl silný. Život Františka Kriegela je příběhem člověka, který nikdy nezradil své ideály a myšlenky, ani když za to platil vysokou cenu. Jeho cesta z haličského venkova přes španělské bojiště a čínskou válku až do vysokých státních postů a následné izolace v normalizovaném Československu, je svědectvím o nezdolnosti lidského ducha.
zdroje:
