,,Opět tu máme nový virus“ aneb strach je nejsilnější komoditou

Bylo léto, když do českých médií dorazila další exotická nemoc. Tentokrát s nádechem tropů, jménem, které se vyslovuje tak, že už samo o sobě zní podezřele, a s titulky, které budily zdání nového pandemického probuzení. „Exotická horečka se objevila v Česku!“ hlásaly některé servery.

A přestože oficiální zdravotnické instituce říkaly něco jiného – že jde o importované případy od lidí, kteří se nakazili v zahraničí – mediální realita byla znovu o krok napřed. Nebo spíše o krok jinam. Ne směrem k přesnosti, ale k dramatu.

To ale není příběh jedné tropické horečky, ani jedné zavádějící titulkové konstrukce. Je to příběh éry, v níž se strach stal nenápadným, a přesto neustálým společníkem veřejné debaty. A možná je čas se ptát: proč?

Proč tolik médií nepíše o onemocněních informativně, ale fantaskně? Proč mluví o jednotlivých případech jako o potenciálním ohnisku apokalypsy? A proč některé redakce spoléhají na to, že čtenář spíše klikne, když se bojí?

A hlavně: proč to stále funguje?

Je fascinující, jak se v posledních dvou dekádách změnilo naše vnímání nemocí. Zatímco dříve byly infekce odborným tématem pro epidemiology, dnes jsou mnohdy primárně tématem pro mediální dramaturgy.

A dramaturgie nemocí má své zákonitosti. Má hlavního padoucha – virus nebo bakterii. Má scénu – záběry nemocnic, sanitky, anonymní mikrofotografie buněk. Má svého hrdinu – často unaveného lékaře. A hlavně – má publikum.

Jenže publikum už nežije v době, kdy zprávy přicházely dvakrát denně. Žijeme v éře, kde se soutěží o sekundy pozornosti. A ve světě, kde emoce prodávají, vítězí vždy ta nejsilnější z nich: strach.

Čím je ale tato „viralita“ strachu jiná než šíření skutečné choroby? Především v tom, že se nešíří přirozeně. Je aktivně kultivována. Je redigována. Je cílená. Aby zaujala. Aby držela.

A tak se z varování stává zastrašování. Z informování dramatizace. A z jednotlivých případů téměř existenční hrozba.

Mediální svět si navykl používat jazyk, který je výraznější než samotná fakta. Jenže při informování o infekčních chorobách má jazyk obrovskou moc.

Stačí pár slov: „šíří se“, „už je v Česku“, „nová hrozba“, „experti varují“.

Tento slovník vytváří atmosféru, jako by nemoc byla za rohem, jako by se již zvedala vlna, která nás může zaplavit.

A když se podíváte na samotný text? Najednou zjistíte, že zdroje říkají pravý opak. Že riziko je minimální. Že případů je málo. Že nejsou lokální. Že se nic dramatického neděje.

Titulky se staly svými vlastními literárními útvary. Často neinformují – spíše interpretují. A interpretace zušlechtěná trochou senzace se pak šíří jako sama nemoc.

Ale proč to tak je?

Protože strach drží pozornost déle než klid.

Psychologové říkají, že náš mozek reaguje na ohrožení třikrát silněji než na pozitivní podněty. „Negativity bias“ – jedna z nejlépe zdokumentovaných vlastností lidského myšlení.

Média to vědí. Sociální sítě to vědí. Algoritmy to vědí. A tak se začal vytvářet nový typ informačního ekosystému, v němž varování nestačí. Musí se přitvrdit. Musí se zhmotnit emoce.

A strach – ten je okamžitý.
Strach nepotřebuje kontext.
Strach nepotřebuje odborné vysvětlení.

Strach stačí naznačit. Čtenář si zbytek doplní sám.

Problém je, že dlouhodobé vystavení strachu deformuje realitu. Vytváří dojem, že svět je nebezpečnější, než ve skutečnosti je. Že hrozby jsou všudypřítomné. Že každá nová nemoc může být pandemie.

A s touto změnou vnímání se mění i společnost.

Protože společnost, která se bojí, je společnost manipulovatelná. Nepobouřené publikum klade otázky. Vystrašené publikum kliká.

Zajímavé je, že většina těch „exotických hrozeb“ má jedno společné: v reálném životě ohrožují minimum lidí. A ještě méně přímo v České republice.

Jenže to se špatně prodává. Nikdo neklikne na větu „vše pod kontrolou“. Nikdo nebude sdílet titulek „riziko nízké, žádná panika“.

A tak se kolem jednotlivých případů nemocí buduje narativ, který říká: „Tohle může být začátek něčeho velkého.“

Přitom realita moderní epidemiologie je často opačná.

Můžeme sledovat nemoc, popsat ji, izolovat ji, kontrolovat její šíření a často i účinně léčit.

Ale tohle není příběh, který by média toužila vyprávět. Protože kde není dramatický oblouk, není drama. Kde není hrozba, není clickbait. A kde není strach, není pozornost.

Možná jsme si během posledních velkých epidemií zvykli na určitý typ zpráv.
Typ zpráv, který začíná tím, co „by mohlo být“, než tím, co „je“.

A tak veřejné vnímání začalo fungovat podle jednoduché rovnice: nový virus = potenciální katastrofa.

Je to jako Pavlovova reakce moderní společnosti. Nová nemoc? Zazní zvoneček. Mozek si vybaví minulost. Média to posílí. A společenská paměť zapne automatický stav pohotovosti.

A tím se kolotoč roztáčí znovu.

Je to paradox: čím více víme, tím více se bojíme. Přitom právě moderní znalosti by měly přinášet opak – stabilitu a klid. Ale jen málokdo dnes vyrábí klid.

Zato strach? Ten je ve výprodeji neustále.

Není to náhoda. Je to kombinace faktorů, které se setkaly ve specifickém čase.

Je tu proměna mediálního trhu, který bojuje o přežití.
Je tu ekonomický tlak na sledovanost.
Jsou tu sociální sítě, které upřednostňují emoce.
Jsou tu algoritmy, které měří intenzitu interakce, nikoli kvalitu informací.

A je tu člověk, který chce být informovaný, ale zároveň nestíhá orientovat se v množství zpráv. Je to ideální prostředí pro zkratky. Pro nejjednodušší cestu k pozornosti: šok, strach, dramatizace.

A pak je tu ještě jedna věc – historická zkušenost. V paměti společnosti se v posledních několika letech usadily zkušenosti spojené s pandemií. Ta otevřela dveře novému typu mediálního zacházení se zdravotnickými tématy: více emocí, méně kontextu.

A když jednou otevřete kohoutek strachu, těžko se zavírá.

Není chybou varovat před infekcemi. Není chybou psát o rizicích. Není chybou být obezřetný.

Chybou je, když média opouštějí svou primární roli – poskytovat korektní, vyvážené a srozumitelné informace – a mění se v amplifikátor emocí.

Chybou je, když dramatizace předbíhá realitu.
Když kontext ustupuje senzaci.
Když titulky žijí vlastním životem.

Chybou je, když ve čtenářích vzniká pocit, že svět je chaotický, nepředvídatelný a nekontrolovatelný.

To není informování. To je mentální únava generovaná na objednávku kliků.

Možná je čas změnit optiku. Přestat být pasivními konzumenty strachu a stát se aktivními čtenáři. Naučit se číst mezi řádky. Vnímat kontext. Chápat rozdíl mezi importovaným případem a lokálním ohniskem.

Média budou vždy soutěžit o pozornost. Ale společnost nemusí soutěžit o to, kdo se více vyděsí.

Můžeme požadovat korektnost.
Můžeme požadovat věcnost.
Můžeme požadovat titulky, které odrážejí realitu, ne fantazii.

Jinak se budeme probouzet do další a další „hrozby“, která není hrozbou, ale dramaturgickým konstruktem.

A možná někdy zapomeneme, jak vlastně vypadá skutečné riziko.

Představme si to: zprávy, které neexploatují nejhorší lidské instinkty.
Redakce, které nebalancují na hraně paniky.
Čtenáře, kteří necítí úzkost pokaždé, když se objeví titulek s virusem.

Společnost, která se nenechá strašit.

Protože informovaný člověk se nebojí.
Jen zastrašený se bojí.

A rozdíl mezi informováním a zastrašováním určuje nejen forma, ale i motivace. A motivace médií? Ta je stále průhlednější.

Kde je strach, tam je pozornost.
A kde je pozornost, tam jsou peníze.

Ale kde je pravda? Tu musíme hledat sami.
Zatímco svět bude dál hladově sledovat titulky o „nových hrozbách“, možná nastal čas podívat se za ně. Za tu oponu strachu. A vrátit se k tomu, co bylo kdysi samozřejmé: že informace slouží lidem, ne emocím.

Teprve pak můžeme říct, že jsme přestali být obětí – a stali se opět čtenáři.

Zdroje a inspirace:

https://szu.gov.cz/temata-zdravi-a-bezpecnosti/a-z-infekce/ch/chikungunya/zakladni-info/

https://cnn.iprima.cz/do-evropy-se-siri-exoticka-horecka-na-vine-jsou-i-dopadu-hurikanu-melissa-objevila-se-v-cesku-493993