Článek
Když odvaha nestačí
Rozhodnout se vyhledat psychologickou pomoc není samozřejmost. Pro mnoho lidí je to jeden z nejtěžších kroků v životě. Znamená přiznat si slabost, pojmenovat problém, vystavit se nejistotě. V Česku se tento krok často odměňuje frustrací.
Telefon vyzvání. Slušný hlas na druhém konci se omlouvá. Plno. Volný termín možná za čtyři měsíce. Možná za půl roku. Pokud vůbec. A pokud nemáte peníze na soukromou terapii, nezbývá než čekat. S úzkostí, depresí, vyčerpáním. Čekat, až se „to“ nějak vyřeší samo.
V systému, který deklaruje péči o duševní zdraví jako prioritu, působí tento paradox bolestně známě.
Pomoc existuje. Ale ne pro každého
Oficiálně je psychologická i psychiatrická péče součástí veřejného zdravotního systému. Prakticky je však dostupnost výrazně nerovnoměrná. Ve velkých městech je šance vyšší, na venkově často mizivá. Dětská a dorostová psychiatrie funguje dlouhodobě na hraně kolapsu. Ambulance nepřijímají nové pacienty, krizové stavy se řeší improvizovaně.
Soukromá terapie nabízí rychlé řešení. Cena jednoho sezení se však běžně pohybuje v řádu tisíců korun. Pro mnohé rodiny je to luxus, který si nemohou dovolit. Vzniká tak tiché rozdělení společnosti na ty, kteří si mohou zaplatit duševní úlevu, a ty, kteří musí vydržet.
Duševní zdraví se tím nenápadně stává privilegiem.
Čekání jako standard
Čekací doby v řádu měsíců nejsou výjimkou, ale normou. Problémem není jen počet odborníků, ale celý systém jejich vzdělávání, financování a administrativní zátěže. Klinických psychologů je málo, psychiatrů ještě méně. Mnozí pracují na hranici vyhoření, jiní odcházejí do soukromé sféry, kde mají větší svobodu a menší tlak.
Pacient mezitím zůstává v meziprostoru. Není „dost nemocný“ na hospitalizaci, ale zároveň není „dost v pořádku“, aby fungoval bez pomoci. Tento šedý pás je nejpočetnější a zároveň nejméně viditelný.
Čekání se pak stává součástí léčby. Nechtěnou, nebezpečnou, často zhoršující stav.
Psychická bolest není akutní.
Systém reaguje nejlépe na krize. Sebepoškozování, akutní psychózy, sebevražedné myšlenky. Jakmile se problém nevejde do kolonky „ohrožení života“, jeho naléhavost je nízká. Úzkost, panické ataky, deprese, dlouhodobé vyčerpání – to vše se dá přece „nějak vydržet“.
Jenže právě zde vzniká největší riziko. Neřešené obtíže se kumulují, prohlubují a často přerůstají v krize, které už systém zvládá ještě hůř. Prevence zůstává heslem na papíře, nikoli realitou každodenní praxe.
Stigma, které nezmizelo
Navzdory osvětovým kampaním zůstává duševní onemocnění zatíženo studem. Lidé se bojí mluvit o svých potížích v práci, ve škole, někdy i v rodině. O to těžší je, když po překonání vnitřních bariér narazí na bariéry systémové.
Zkušenost odmítnutí může pocit bezmoci ještě prohloubit. „Nejsi dost důležitý. Počkej.“ Takto si mnoho lidí tuto situaci překládá. Nevědomky se tím posiluje přesvědčení, že jejich trápení není legitimní.
Kdo za to může?
Odpověď není jednoduchá. Nejde o selhání jednotlivých lékařů, psychologů ani zdravotních sester. Většina z nich pracuje s obrovským nasazením. Problém je strukturální. Dlouhodobě podfinancovaný obor, pomalé reformy, chybějící strategie, nedostatek dat i politické odvahy.
Duševní zdraví se dlouho nacházelo na okraji zájmu. Následky této ignorace dnes dohání celou společnost.
Mezi nadějí a rezignací
Vznik center duševního zdraví, destigmatizační kampaně, otevřenější debata. To vše jsou kroky správným směrem. Změna je však pomalá a lidé, kteří pomoc potřebují dnes, nemohou čekat na systémovou transformaci za deset let.
Každý měsíc čekání může znamenat ztracenou práci, rozpad vztahu, zhoršení zdravotního stavu. Nebo prostě další noc, kdy člověk sám přemýšlí, jestli má smysl ráno vstát.
Ticho, které bolí nejvíc
Největším problémem možná není nedostatek kapacit, ale ticho. Ticho kolem těch, kteří čekají. Kteří se nevejdou do statistik, protože se „zatím drží“. Kteří nejsou vidět, dokud se nezlomí.
Psychická pomoc by neměla být otázkou štěstí, peněz nebo trpělivosti. Měla by být dostupná v okamžiku, kdy ji člověk dokáže přijmout. Jinak riskujeme, že z odvahy hledat pomoc se stane další důvod ke zklamání.
A to je luxus, který si jako společnost nemůžeme dovolit.
