Článek
Dnes by podobná show pravděpodobně skončila okamžitým policejním vyšetřováním a zákazem činnosti.
Na začátku 19. století ale lidé seděli v přeplněných sálech, fascinovaně sledovali mrtvá těla napojená na elektrody — a doufali, že věda právě objevuje tajemství života.
Některé mrtvoly otevíraly oči.
Jiným cukaly ruce.
Tváře se kroutily do děsivých grimas.
Někdy se tělo prudce posadilo nebo koplo nohou.
A vyděšené publikum mělo pocit, že sleduje vzkříšení.
Právě v této atmosféře se zrodily jedny z nejbizarnějších experimentů v dějinách medicíny. A v jejich středu stáli dva Italové: Luigi Galvani a později jeho ještě excentričtější synovec Giovanni Aldini.
Všechno začalo mrtvou žábou.
Luigi Galvani nebyl šílený showman. Naopak.
Byl respektovaným lékařem, anatomem a profesorem na boloňské univerzitě. Narodil se roku 1737 v italské Bologni a původně se věnoval anatomii a medicíně.
Jenže pak přišel experiment, který změnil dějiny vědy.
Podle legendy si Galvani všiml, že preparované žabí stehýnko zavěšené na kovovém háčku začalo cukat ve chvíli, kdy se dotklo jiného kovu během elektrostatického experimentu.
Mrtvá svalovina se pohnula.
A tehdejší vědce to šokovalo.
Galvani začal celé roky experimentovat se žábami, nervy a elektřinou. Došel k přesvědčení, že živé organismy obsahují vlastní „animální elektřinu“ — jakousi životní sílu proudící nervovým systémem.
Právě po něm dnes existuje pojem „galvanismus“.
A právě od něj vede cesta k moderní neurovědě, elektrofyziologii i defibrilátorům.
Jenže tehdy věda vstoupila na mnohem temnější území.
Elektřina tehdy působila téměř magicky
Je důležité pochopit dobu.
Na konci 18. století byla elektřina něco mezi vědou a kouzlem. Lidé jí nerozuměli. Neviděli ji. A přesto dokázala hýbat předměty, vytvářet jiskry a vyvolávat svalové kontrakce.
Pro tehdejší společnost to působilo skoro nadpřirozeně.
A pokud elektřina rozhýbe mrtvou žábu…
co když dokáže rozhýbat i člověka?
Giovanni Aldini posunul experimenty do děsivé roviny
Zatímco Galvani byl především vědec, jeho synovec Giovanni Aldini byl něco úplně jiného.
Charismatický popularizátor. Showman. Experimentátor posedlý myšlenkou, že elektřina může oživovat mrtvé.
Narodil se roku 1762 a po smrti svého strýce se stal největším propagátorem galvanismu v Evropě. Působil jako profesor fyziky a chemie na univerzitě v Boloni a cestoval po Evropě s veřejnými demonstracemi elektřiny.
Jenže Aldini nechtěl experimentovat jen na zvířatech.
Chtěl lidská těla.
A ideálně čerstvě mrtvá.
Popravení zločinci se stali součástí experimentů.
V tehdejší době byly mrtvoly popravených zločinců často předávány vědcům a anatomům k pitvám nebo výzkumu.
A Aldini v tom viděl příležitost.
Začal experimentovat na lidských ostatcích krátce po popravách — protože svaly ještě reagovaly na elektrické impulzy.
A výsledky byly natolik děsivé, že se rychle staly senzací celé Evropy.
Londýn, rok 1803: mrtvý George Forster „ožívá“.
Nejslavnější a zároveň nejděsivější Aldiniho experiment proběhl v lednu 1803 v Londýně.
Hlavní postavou se stal George Forster — muž odsouzený za vraždu své ženy a dítěte. Krátce po oběšení bylo jeho tělo převezeno do Royal College of Surgeons, kde čekal Giovanni Aldini s bateriemi a kovovými vodiči.
Sál byl plný lékařů, studentů i zvědavých diváků.
A pak začalo něco, co mnozí popisovali jako horor.
Když Aldini připojil elektrody k obličeji mrtvoly, čelist se začala třást. Obličejové svaly se zkroutily do groteskních grimas. Jedno oko se otevřelo.
Publikum propadlo panice.
Jenže to nebyl konec.
Při dalších elektrických výbojích se tělo začalo prudce pohybovat. Ruka se sevřela v pěst. Nohy kopaly. Záda se prohnula.
Někteří lidé v sále byli přesvědčeni, že se mrtvý skutečně vrací k životu.
A právě zde vznikla jedna z nejslavnějších historek celé události.
Podle dobových zpráv jeden z přihlížejících po experimentu zkolaboval a krátce nato zemřel — pravděpodobně v důsledku šoku a extrémního stresu.
Dnes není možné tuto historku stoprocentně ověřit, ale stala se součástí legendy kolem Aldiniho pokusů.
Useknuté hlavy, grimasy a „tančící mrtvoly“.
Aldini v podobných experimentech pokračoval i dál.
Experimentoval s useknutými hlavami popravených zločinců. Připojoval elektrody k uším, ústům nebo obličejovým svalům. Výsledkem byly pohyby očí, škubání čelistí nebo zdánlivé grimasy.
Pro dnešního člověka je téměř nemožné představit si, že něco takového probíhalo veřejně.
Jenže tehdejší Evropa byla fascinovaná hranicí mezi životem a smrtí.
A Aldini to velmi dobře chápal.
Jeho experimenty byly zároveň věda i divadlo.
Ve skutečnosti mrtvé neoživoval.
To je důležitá věc.
Aldini nikdy nikoho skutečně neoživil.
Elektrické impulzy pouze stimulovaly nervy a svaly, které krátce po smrti ještě dokázaly reagovat.
Dnes už víme, že svalová kontrakce po elektrické stimulaci neznamená návrat vědomí ani života.
Jenže tehdejší lidé to nevěděli.
A právě proto působily experimenty téměř nadpřirozeně.
Frankenstein možná vznikl právě kvůli těmto pokusům.
Když dnes člověk čte popisy Aldiniho experimentů, jedna věc je téměř nevyhnutelná:
Frankenstein.
A není to náhoda.
Historici i literární badatelé dlouhodobě upozorňují, že právě veřejná fascinace galvanismem pravděpodobně inspirovala Mary Shelleyovou při psaní slavného románu Frankenstein.
Představa vědce, který pomocí elektřiny probouzí mrtvou hmotu k životu, tehdy doslova ovládla evropskou imaginaci.
Aldini tak možná nevytvořil jen bizarní experimenty.
Možná pomohl vytvořit jeden z nejslavnějších hororových motivů všech dob.
Jen šarlatán? Nebo průkopník moderní medicíny?
Právě to je na celé historii fascinující.
Dnes Aldiniho experimenty působí groteskně a děsivě. Jenže zároveň stály na začátku výzkumu bioelektřiny a fungování nervového systému.
Galvaniho práce pomohla pochopit, že nervy pracují pomocí elektrických signálů. Bez těchto objevů by pravděpodobně nevznikla moderní neurologie, elektroterapie ani některé principy resuscitace.
Věda se tehdy pohybovala na hraně mezi genialitou a šílenstvím.
A někdy bylo velmi těžké poznat rozdíl.
Dnešní pohled? Fascinace i mrazení zároveň.
Když člověk čte dobové popisy, snadno zapomene, že nešlo o filmový horor.
Tohle byla skutečnost.
Skutečné mrtvoly.
Skutečné publikum.
Skuteční vědci.
Touha porazit smrt provází lidstvo odjakživa.
A někdy kvůli ní byli lidé ochotni zajít velmi daleko.
Zdroje a inspirace :
