Skládka, na které vyrostlo město. Tisíce rodin tu žije doslova v odpadcích

Když se řekne město, většina lidí si představí domy, školy, obchody nebo náměstí. Bantar Gebang ale vznikl úplně jinak.

Na jihovýchodním okraji indonéské metropole Jakarty se rozprostírá jedna z největších skládek v Asii. Zabírá plochu přes sto hektarů a už desítky let sem míří odpad z více než třicetimilionové aglomerace. Každý den přivážejí stovky nákladních aut přibližně osm tisíc tun nového odpadu. Hora smetí tak prakticky nepřestává růst.

Jenže spolu s ní vyrostlo ještě něco jiného.

Lidské sídlo.

Odhady hovoří o tom, že přímo na skládce nebo v jejím bezprostředním okolí žije šest až dvacet tisíc lidí. Přesné číslo nikdo nezná. Někteří zde tráví celý život, jiní přicházejí z venkova za jedinou nadějí na pravidelný příjem.

Vznikly zde provizorní domy z plechu, dřeva a plastových plachet. Nechybí malé obchody, dílny, modlitebny ani školy. Funguje zde neformální ekonomika založená na jediné komoditě – odpadu.

Zatímco většina světa odpadky vyhazuje, obyvatelé Bantar Gebangu je pečlivě třídí. Plast, hliník, železo, měď nebo karton představují suroviny, které lze prodat překupníkům a následně recyklovat. To, co pro jednoho člověka znamená bezcenný odpad, představuje pro jiného celodenní výdělek.

Práce začíná ve chvíli, kdy se na horizontu objeví první nákladní vůz.

Sběrači odpadu běží za právě vysypaným nákladem a během několika minut hledají vše, co má nějakou hodnotu. Rozhodují vteřiny. Nejcennější materiál mizí jako první.

Práce je fyzicky vyčerpávající a nebezpečná. Lidé se pohybují mezi těžkou technikou, v oblacích toxického prachu a metanových plynů. Častá jsou poranění od střepů, injekčních jehel nebo rezavého kovu.

Přesto je pro mnoho rodin právě skládka jistotou. Výzkumy ukazují, že příjmy některých sběračů odpadu dosahují úrovně minimální mzdy v Jakartě. Pro lidi bez vzdělání nebo kvalifikace jde často o nejdostupnější způsob obživy.

Na první pohled působí Bantar Gebang jako chaotická masa odpadu. Ve skutečnosti zde funguje překvapivě propracovaný systém.

Sběrači prodávají vytříděný materiál drobným překupníkům. Ti jej dále třídí, lisují a prodávají větším obchodníkům, kteří suroviny dodávají recyklačním závodům po celé Indonésii.

Vznikl tak celý ekonomický ekosystém, který zaměstnává tisíce lidí. Výzkumníci zde popsali několik úrovní obchodníků, zaměstnavatelů i prostředníků. Pro mnoho rodin představuje skládka stabilnější příjem než zemědělství nebo příležitostná práce na venkově.

Život na skládce má ale svou odvrácenou stránku.

Vzduch je nasycen zápachem rozkládajícího se odpadu. Při tropických teplotách se z hor smetí uvolňují toxické plyny, časté jsou požáry i sesuvy odpadu. V období dešťů se skládka mění v nebezpečné bahniště.

Letos na jaře zasáhla Bantar Gebang tragédie. Po silných deštích se část odpadového masivu sesunula a zabila sedm lidí. Přesto se už následující den většina sběračů vrátila zpět do práce. Neměli jinou možnost.

Indonéská vláda si uvědomuje, že Bantar Gebang už dávno překročil svou kapacitu. Cílem je postupně ukončit otevřené skládkování a od roku 2027 začít areál uzavírat. Součástí plánu je výstavba spaloven odpadu a rozsáhlejší třídění komunálního odpadu.

Ekologové tento krok vítají.

Pro obyvatele Bantar Gebangu ale znamená něco úplně jiného.

Pokud skládka zmizí, zmizí i jejich jediný zdroj obživy. Tisíce rodin tak dnes nežijí jen s obavou z dalšího sesuvu odpadků, ale také z budoucnosti, ve které už nebude co sbírat.

Bantar Gebang není jen největší skládkou Indonésie.

Je symbolem světa, který produkuje stále více odpadu a zároveň spoléhá na to, že ho někdo uklidí. V tomto případě lidé, jejichž existence zůstává většině společnosti neviditelná.

Každá plastová láhev, plechovka nebo karton zde dostávají druhou šanci. Ne díky moderním technologiím, ale díky tisícům mužů, žen i dětí, kteří v horách odpadu každý den hledají něco, co ostatní považují za bezcenné.

Bantar Gebang tak není jen skládkou. Je městem, které nikdy nemělo vzniknout. A přesto se stalo domovem pro desetitisíce lidí.

Zdroje a inspirace: