Článek
Děti přinášejí výzvy, únavu i přepětí. Zvlášť v době, kdy společnost klade na rodiče vysoké nároky, a rodičovství je často prezentováno jako zcela sebezapírající oběť. Tu potřebu obětovat se popisuje autor v článku „Mít děti je největší oběť a zničí vám to život. Proč to nikdo neřekne?“ velmi výstižně – a uvádí, že někdy je rodičům vyčítáno, že si děti pořizují na úkor vlastního štěstí. Tuto jeho vizi lze chápat jako upozornění na nerovnováhu mezi nároky a možným psychickým vyhořením.
Zároveň štěstí, které nám děti přinášejí, za to rozhodně stojí. Přinášejí radost, smysl a lásku, kterou žádný jiný vztah nenahradí. Přestože platíme „daň únavou“, často nám dobije energii pouhé objetí, polibek anebo obrázek, kterými nám projevují svou lásku a dávají nám kus sebe. To nepochopí nikdo, kdo děti nemá. Kdo zažil ty útrapy, nevyspalost a pocity bezmoci, když nemohl pomoci více, než mazlením a svou klidnou přítomností, ten ví, jak snadno se to vše zapomene, když je dítě veselé, zdravé a usměvavé. Byť je náročné často vydržet nekonečné brebentění, houkání, bouchání, skákání, stojí to za to.
Nakonec jde přeci o evoluční podstatu. Kdo se nechá strhnout společenským nátlakem, pak může trpět o dost intenzivněji. Kdo si pořídí děti čistě proto, že se chce „obětovat“, také trpí, ale tím příjemnějším způsobem. Je potřeba nezapomínat na to, že i ve výchově platí „sklidíš, co jsi zasel“. Děti jsou jako nepopsaná kniha a co do ní zapíšeme, tam navždy zůstane. A nejen to, každý zápis utváří a formuje osobnost a charakter člověka, který bude součástí našeho života po celý náš život. Proto je na místě usilovat o co nejryzejší charakter, nikoli o nejdokonalejší výkony, jak tomu mnohdy bývá. Mnohdy se právě děje to, že rodiče nutí děti k nejlepším výkonům a výsledkům na úkor jejich podstaty, z toho vznikají dohady a rodiče se cítí, jako by jim děti ničily život. A pak se točí v začarovaném kruhu obviňování, sebelítosti, hněvu a výčitek směrem k těm nejzranitelnějším. Když se rodiče ani v pozdějším věku dětí, kdy je relativně klidněji, nedostanou do rovnováhy a pokračují v režimu oběti, jíž děti zničily život, není se čemu divit, že se děti od takových rodičů raději odtáhnou a je jim lépe bez nich.
Kdo se rozhodne děti na svět nepřivést vůbec, může samozřejmě prožít šťastný a naplněný život, jen naplněn jiným obsahem než tím rodičovským. Zkrátka každý může svůj čas a energii využít po svém, můžeme dělat všechno, ale nemůžeme stihnout všechno.
Kdo děti nemá z jakýchkoli důvodů, může i tak pocítit tu dětskou lásku. Sice to nikdy není jako ta láska rodičovská, ale to neznamená, že to není dobře. Svět je plný dětí, které nemá kdo milovat, stejně tak je plný dospělých překypujících láskou a nemají potomky, které by zahrnuli.
