Článek
Pojďme si říct, co vám neřeknou. Neřeknou vám o neskutečné únavě, která vás sešrotuje na prach. Neřeknou vám o tom, jak se vaše tělo promění v nepoznání a vy se do něj už nikdy nevrátíte. Neřeknou vám o nekonečných nocích, o horečkách, kašli a rýmě, které nikdy nekončí. Neřeknou vám, že vaše kariéra je na dlouhá léta v troskách, pokud vůbec nějakou ještě stihnete vybudovat. Neřeknou vám, že vaše koníčky, zájmy a přátelé se stanou vzdálenou vzpomínkou, protože prostě není čas. A neřeknou vám, že váš vztah s partnerem se promění v logistické cvičení kdy kde co. Že z pojmu sex se stane sprosté zakázané slovo a romantika skončí utopená v hromadě špinavých plen.
Čas na to, vypít si v klidu kávu? Luxus, který už si nemůžeš dovolit.
A proč to všechno? Pro koho to děláme? Říkáme si, že pro děti. Ale ve skutečnosti? Děláme to pro sebe. Pro ten prázdný pocit, že „musíme“ splnit společenská očekávání. Pro ten falešný obraz, že jsme „úplní“, až když máme potomky. Pro to, aby se na nás rodina a okolí přestaly dívat jako na exoty. Pro tu touhu po „věčnosti“, kdy se kus nás samotných přenese dál, i když je to jen prázdná iluze. Jsme tak sebestřední, že přivedeme na svět bytost, která nás bude stát všechno, jen abychom naplnili vlastní ego a potvrdili si vlastní existenci.
postava je to první, za padne za oběť mateřství
A co děti? Ty si to nevybraly. Byly vrženy do světa plného problémů, klimatických změn, ekonomických krizí a nekonečného tlaku na výkon. Jsou jen vedlejším produktem naší touhy po seberealizaci, která se maskuje za „lásku“ a „štěstí“. A pak je krmíme pohádkami o tom, jak je milujeme víc než cokoli na světě, zatímco tajně počítáme minuty do večerky a vzpomínáme na život, který jsme měli před nimi – život plný svobody, klidu a vlastních snů.
mé sny o cestování po celém světě se smrskly na cesty mezi kuchyní a dětským pokojem
Jsme v pasti. V pasti, kterou jsme si sami vytvořili pod vlivem společenského diktátu. Předstíráme, že jsme šťastní, zatímco uvnitř křičíme. Předstíráme, že je to „to nejlepší“, zatímco zoufale hledáme cestu ven. Ale pravda je krutá - jakmile se jednou stanete rodičem, už nikdy nejste sami sebou. Jste jen služebníkem, opatrovníkem, bankomatem a taxikářem pro bytosti, které jste stvořili pro vlastní uspokojení. A také proto, že si to společnost žádá.
Ale víte co? Stejně to miluji být matkou
A proto se o tom nemluví. Protože by to zničilo tu iluzi. Protože by to přinutilo každého podívat se pravdě do očí. A protože si nikdo nechce přiznat, že ten „nejkrásnější dar“ je ve skutečnosti chvile, kdy buď dítě usne, odjede na tábor nebo vylétne z hnízda… Tak, teď už opravdu spí, ja dopiji svou sklenku za odměnu (že jsem přežila další den) a zítra ráno se probudím s pocitem, že je mé dítě to nejvíc, co mě v životě potkalo a že jej bezmezně miluji. A třeba zase za nějaký ten pátek, až se ve mě všechno opět nastřádá, vám to přijdu povědět.
(z cyklu Očima ženy)
