Článek
Známe to všichni. Těsně po vypršení dvouleté záruky se pokazí tiskárna, pračka vypoví službu, nebo se v notebooku rozpadne plastový pant, přesto že vnitřní komponenty by klidně mohly sloužit dál. Nejedná se o žádnou náhodu, ani o nešťastnou shodu okolností. Stojí za tím sofistikovaná a vlastně už stoletá obchodní strategie - plánované zastarávání.
Tento fenomén, lidově a výstižně označovaný jako „kazítka“, je založen na jednoduché myšlence - vyrábět věci tak, aby měly omezenou životnost a donutily spotřebitele k brzké koupi nového modelu. Pro výrobce je to cesta k neustálému zisku, pro spotřebitele finanční zátěž a pro planetu ekologická katastrofa.
Historický skandál, který stvořil konzumní společnost
Začátky plánovaného zastarávání se datují k roku 1924 a jsou spojeny s předními světovými výrobci žárovek. Giganti jako Osram, General Electric a Philips, tajně založily mezinárodní kartel nazvaný Phoebus. V té době dokázaly žárovky svítit až 2 500 hodin, což bylo pro běžné lidi sice fajn, ale ne už tolik pro výrobce. Ti se zaměřovali čistě na zisk a potřebovali, aby lidé nakupovali více. Členové kartelu se proto dohodli, že uměle zkrátí životnost svých žárovek na pouhých 1 000 hodin. Tímto cynickým krokem, který upřednostnil obrat před kvalitou, se zrodil základ moderního konzumerismu a princip, že kvalita se nesmí „vyplatit“ až příliš.
Moderní „kazítko“ - neviditelné a chytré řešení
Dnes už se výrobci nespoléhají jen na křehčí vlákna. Moderní plánované zastarávání má mnoho rafinovanějších podob. Patří mezi ně různé designové obstrukce, kdy se výrobky záměrně navrhují tak, aby byly neopravitelné. Pevně zalepené nevyměnitelné baterie v chytrých telefonech nebo použití nýtů a speciálních šroubů namísto běžných, brání snadné a levné opravě a dělají ze servisu noční můru. Známé jsou také různé softwarové „brzdy“. Kvůli nim některé firmy, jako třeba Apple, čelily obviněním ze záměrného zpomalování svých zařízení pomocí aktualizací, čímž uživatele fakticky tlačily k nákupu nového přístroje, místo aby jim nabídly levnou výměnu baterie. Asi nejkřiklavějším příkladem plánovaného selhávání jsou pak inkoustové nebo laserové tiskárny. Ty jsou často vybaveny čipem, který po dosažení určitého počtu vytištěných stran zablokuje tisk a ohlásí poruchu, i když je zařízení technicky v pořádku. Známou se také stala kauza, kdy americký výrobce čelil žalobám, protože jeho inkoustové kazety hlásily, že jsou prázdné a je čas je vyměnit, ačkoliv se v nich stále ještě barva nacházela. A podobných případů by se dalo vyjmenovat nespočet.
Důsledkem této praxe jsou hory elektronického odpadu. Evropská komise uvádí, že kvůli předčasné likvidaci spotřebního zboží přicházejí spotřebitelé ročně o miliardy a planeta se dusí tunami nerecyklovatelného šrotu.
Evropa říká dost: Přichází Právo na opravu
Evropská unie se rozhodla postavit této praxi a zavádí „Právo na opravu“. Nejde o žádné drobné nařízení, ale o komplexní legislativní balíček, který má dramaticky prodloužit životnost výrobků a posílit tzv. oběhové hospodářství.
Co se mění pro běžného spotřebitele?
Přichází povinnost opravovat. U klíčových domácích spotřebičů, jako jsou pračky, myčky, lednice, vysavače, a nově i chytré telefony a tablety, budou mít výrobci povinnost nabídnout opravu i po uplynutí zákonné záruční doby, pokud je oprava technicky proveditelná a ekonomicky rozumná. Výrobci musí zajistit, že klíčové náhradní díly a nástroje budou k dispozici pro opraváře po dobu až deseti let. V praxi to znamená, že vám v servisu už nemohou říct, že „na to už se díly nedělají“.
Směrnice take zakazují výrobcům používat jakékoli designové, hardwarové nebo softwarové triky, které by nezávisle opravě bránily, čímž cílí přímo na nekalé praktiky typu lepených baterií nebo softwarového zamykání oprav. Uzákoní se také pravidlo prodloužené záruky. To znamená, že pokud se spotřebitel rozhodne pro opravu v rámci záruční doby, prodlouží se mu automaticky o dalších 12 měsíců, což je silná motivace k opravám místo řešení problém výměnou.
Tato pravidla se zavádějí postupně. Zatímco povinnost výrobců zajistit dostupnost náhradních dílů a umožňovat snadnou demontáž pro profesionální opraváře u velkých domácích spotřebičů, jako jsou pračky, lednice nebo televize, platí již od roku 2021, klíčová a komplexní směrnice, která rozšiřuje povinnost výrobců aktivně nabízet opravu i po uplynutí záruky a zakazuje softwarové i hardwarové obstrukce bránící servisu na svou plnou implementaci ještě čeká. Přijata byla v roce 2024, členské státy, včetně České republiky, mají čas na její plné zavedení do národních legislativ do poloviny roku 2026. Od té doby by měla být tato práva plně vymahatelná.
Díky těmto změnám se má oprava stát snazší, rychlejší a cenově dostupnější. Evropa tak vysílá jasný signál - éra jednorázové spotřeby, odstartovaná kartelovou dohodou o žárovkách, se chýlí ke svému konci.
Zdroje a směrnice:
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1799 ze dne 13. června 2024 o společných pravidlech na podporu oprav zboží.
Kód CELEX: 32024L1799
Nařízení Komise (EU) 2023/1670 ze dne 31. srpna 2023, kterým se stanoví požadavky na ekodesign pro uvádění chytrých telefonů, jiných mobilních telefonů, bezdrátových telefonů a počítačů typu slate na trh.
Kód CELEX: 32023R1670
Odkaz na EUR-Lex: EUR-Lex 32023R1670
Nařízení Komise (EU) 2019/2023 ze dne 1. října 2019, kterým se stanoví požadavky na ekodesign praček a praček se sušičkou pro domácnost.
Kód CELEX: 32019R2023
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/825 ze dne 28. února 2024, kterou se mění směrnice o nekalých obchodních praktikách a právech spotřebitelů.
Kód CELEX: 32024L0825
