Článek
Smrt je něco, co čeká každého člověka, a ať už patříte k těm, kdo věří na život po smrti, nebo naopak považujete konec existence za absolutní „vypnutí“ všeho, jedno je jisté - naše tělo se na umírání připravuje mnohem dříve, než si myslíme.
Vědci z oborů medicíny a neurologie se snaží pochopit, co se přesně děje v organismu v posledních dnech, hodinách i v samotném okamžiku odchodu. Pro vědeckou komunitu dnes není smrt jediným fatálním okamžikem. Skon je chápaný jako proces – z hlediska moderní vědy jde o celou sérii fyziologických změn, které začínají ještě před tím, než srdce přestane definitivně bít.
Když tělo „vypíná“ své orgány
Proces umírání v případě přirozené smrti není mžik. Trvá tři až sedm dnů. Během tohoto období postupně přestávají fungovat klíčové orgány – srdce, plíce, játra i ledviny. Který orgán selže jako první, se liší případ od případu, ale následky se objevují poměrně rychle.
Ledviny přestávají odstraňovat odpadní látky z krve. Ty se hromadí a dostávají se i do mozku, kde poškozují nervové buňky. To vede k postupné zmatenosti a nakonec i k bezvědomí. Snížené prokrvení končetin způsobuje, že jsou ruce a nohy chladné na dotek. Umírající ztrácí chuť k jídlu i pití. Tělo se lehce vysušuje, což paradoxně spouští uvolňování endorfinů – přírodních látek tlumících bolest a přinášejících pocit euforie, podobně jako při dlouhém běhu či jiné fyzické zátěži. Což umírajícímu paradoxně pomáhá a cítí se lépe.
Mozek – poslední „světlo“, které zhasíná
Mnoho lidí si myslí, že jakmile srdce přestane bít, je to konečná i pro mozek, který okamžitě přestane fungovat. Vědecké výzkumy ale ukazují, že tomu tak nutně být nemusí. Mozek je orgán s obrovskými energetickými rezervami a i po zástavě oběhu může jeho aktivita přetrvávat ještě několik desítek sekund až minut.
Mozkové buňky komunikují pomocí elektrických signálů, které na EEG vypadají jako vlny. Gamma vlny, elektrické signály s vysokou frekvencí spojené například s vědomým myšlením, pamětí nebo vizuálními představami, byly zaznamenány i u lidí, kteří již byli klinicky mrtví, tedy - jejich srdce už úplně ztichlo.
Tyto výboje mozku se objevují zejména v takzvané „hot zone“ – oblasti zadní části mozkové kůry, která se u zdravých lidí aktivuje při snění, vzpomínkách nebo právě u fenoménů jako jsou ty out‑of‑body experiences (u nás známé jako zážitky, kdy vnímáme svět „mimo své tělo“).
Co to znamená pro okamžiky na prahu smrti
Tato zvýšená mozková aktivita by mohla stát za tím, proč někteří lidé, kteří zažili zástavu srdce nebo byli na pokraji smrti, popisují stejné věci. Od světla na konci tunelu, přes pocity klidu a přehrávání životních vzpomínek až po setkávání s blízkými.
„Zážitky blízké smrti“ byly již popsány a zkoumány v rámci mnohých neurologických studií – například v projektu AWARE, který analyzoval zkušenosti stovek pacientů, kteří se vrátili do běžného života po úspěšné resuscitaci. Podle některých výzkumů může být mozek krátce po zástavě srdce stále ještě schopen koordinovat signály, které vytvářejí dojem vizuálních nebo emocionálních zážitků – i když je tělo již klinicky mrtvé.
Co je to „spreading depolarisation“ a proč je důležité
Po zástavě krevního oběhu dochází v mozku k procesu zvanému spreading depolarisation, což je rozsáhlá vlna aktivity, která se šíří mozkovou kůrou, když buňky ztrácí svou elektrickou rovnováhu. Tento jev je jakýmsi „zkratem“ v systému mozku, představuje poslední fázi aktivace nervových buněk před jejich nevratným zánikem.
Pokud srdce znovu začne pumpovat a krevní oběh se obnoví, tento proces se stále ještě může zastavit a některé funkce mohou být obnoveny. Pokud ne, nervové buňky odumírají, protože už nemají přísun kyslíku ani glukózy, což je pro mozek konečná. Přestává fungovat definitivně a nevratně.
Klinická a etická úroveň smrti
Člověk se považuje za mrtvého, když všechny funkce mozku – tedy mozková kůra, mozeček i mozkový kmen – přestanou fungovat trvale a nevratně. A to i tehdy, když je zbytek těla na přístrojích udržován při životě uměle. Vědecká definice smrti spočívá právě v úplné ztrátě mozkových funkcí.
To je důležité i pro transplantace orgánů. Ty totiž musejí být odebrány během krátkého „okna“, kdy ještě zůstávají životaschopné, ale mozek již nepracuje.
Co říci závěrem?
Smrt není jediný „klik“ v biologickém systému, kterým se celý systém „shodí“. Jde o postupný proces, který začíná několik dní před samotným odchodem a zahrnuje komplexní změny v těle i mozku umírajícího. Moderní vědecké studie ukazují, že i v momentech těsně po zástavě srdce může mozek ještě pracovat, vytvářet složité vzorce a vysílat signály, které mohou v některých případech souviset s výpověďmi lidí o zážitcích blízkých smrti. Jaké to je doopravdy si jednou ověříme všichni.
