Děsivý útok 1964: Bývalý policista přišel do školy s plamenometem

Willi Walter Seifert. Narodil se 19. června 1921. Během druhé světové války sloužil jako voják Wehrmachtu, byl zajat a během pobytu v zajateckém táboře se nakazil tuberkulózou. Po návratu ze zajetí se přihlásil k policii. Po roce služby byl však propuštěn jako neschopný služby pro svou plicní chorobu. Zde začal letitý spor mezi Seifertem, lékařskou komorou a státem. Posudkový lékař mu sice přiznal snížení pracovní neschopnosti, vyloučil však příčinou souvislost s jeho vězněním a byl mu tak odepřen válečný důchod v plném rozsahu plnění.

Seifert bombardoval úřady, psal dopisy do novin a vydával různé spisy. Pro jeden byl dokonce vyšetřován, včetně psychologického posudku, kde padala slova jako schizofrenie či paranoidní chování. V roce 1955 se Seifert oženil. Jeho manželství však vydrželo jen necelých šest let. V roce 1961 během porodu zemřela jeho žena i dítě. To byla pro Seiferta poslední kapka. Psal nové spisy, začal znovu bombardovat lékaře i úřady, které vinil ze smrti své ženy a dítěte. V jeho mysli vše gradovalo až do onoho hrůzného nápadu, kterým se rozhodne pomstít společnosti.

Na nástrojích, které Seifert použil, bylo vidět, jak moc byl čin plánovaný a připravovaný. Vlastnoručně vyrobené jeden a půl metru dlouhé kopí, dřevěný klín k zajištění brany s hřeby pro lepší ukotvení do země, nástroj připomínající prak pro rozbíjení oken či podomácku vyrobený plamenomet, přestavěný z původního zahradního postřikovače, byly vyrobeny s precizností a hlavně - plně funkční.

Až se přiblížil osudný 11. červen 1964. Odhodlaný Seifert, oblečený v modrých montérkách, dorazil na svém kole k opuštěné stodole v kolínské městské čtvrti Volkhoven. Zde vybalil své nástroje z pytle, který ve stodole i s kolem a svou bundou zanechal. Vyšel na ulici. Přes silnici stála budova školy. V areálu se nacházelo ještě pár přízemních domků, které sloužily jako učebny. Vše obepínal metr a půl vysoký plot. To je můj cíl, pomyslel si a vydal se k železné brance.

Seifert vstoupil na školní pozemek krátce před velkou přestávkou. Na zádech nesl plamenomet, v rukou kopí, prak a dřevěný klín. Posledním nástrojem za sebou zablokoval malou branku, aby nikdo nemohl utéct. Rozhlédl se. Na druhém konci školního dvora probíhala hodina tělocviku pod vedením učitelky Langhornové. Vydal se za nimi. Příchod cizího muže s kopím v ruce a divným nástrojem na zádech nevěstil nic dobrého. Učitelka se instinktivně postavila před děti. Seifert nemeškal. Namířil na ni ze šesti metrů a spustil svůj ďábelský vynález. Mohutný plamen vyšlehl a olízl siluetu statečné učitelky. Její oděv okamžitě vzplál. V šoku a bolestech se skácela k zemi a snažila se uhasit hořící látku. Přihlížející děti zůstaly stát jako přikované. Do chvíle, než na ně agresor zamířil a vypustil plamen znova. Byl to masakr. Některé z dětí zoufale křičely bolestí. Oheň jim sžíral kůži. Ty, co mohly, se daly na útěk. Seifert je nepronásledoval.

Otočil se doprava, kde stála nízká budova. V ní byly dvě třídy. V obou probíhala výuka, obě byly plné dětí. Přiskočil k otevřenému oknu. V této místnosti právě probíhala výuka čtvrťáků pod vedením učitelky Willnesové. Seifert spustil salvu. Plameny dosáhly až na protější stranu. Rozpoutalo se doslova peklo. Oblečení na dětech hořelo. Ve třídě zavládl chaos. Jeden z chlapců chtěl proskočit druhým oknem ven a zachránit se, bohužel klopýtl a spadl na podlahu. Seifert na něj namířil a zblízka jej napálil dávkou z plamenometu. Pak se otočil k oknu druhé ze tříd, rozbil ho železným prakem a běsnění se opakovalo. Plameny nemilosrdně zraňovaly děti páté a šesté třídy. Některé z nich vyběhly ze třídy. Vystrašené. Popálené. Seifert na ně namířil a týral je znovu a znovu. Pár dětem se podařilo utéct do nedaleké budovy, kde byly umývárny. Pouštěly na sebe ledovou vodu ve snaze zmírnit ukrutné bolesti, jedna z holčiček prý ani nepoznala svého spolužáka, neboť měl seškvařený celý obličej.

Seifert stál před budovou, kterou právě vypálil a nemilosrdně kropil plamenem dvůr. Až najednou zhasl. Jeho zásobník byl prázdný. Sundal si nádrž ze zad a vztekle se svým vynálezem mrskl o zem. V tu chvílí zřejmě polkl E605, protože vedle plamenometu byl později nalezen i tubus od této jedovaté látky.

Řádění tím však nekončilo. Z budovy vyběhla učitelka Gertrud Bollenrathová. Ta dosud setrvávala v místnosti a snažila se uhasit hořící žáky a pomáhat jim. Když viděla, že se útočník zbavil svého vražedného nástroje, pokusila se o nemožné. Vyběhla ze třídy a postavila se proti Seifertovi. Ten však zareagoval pohotově. Máchl svým podomácku vyrobeným kopím a probodl učitelce žaludek. Skácela se na zem.

Agresor ji nechal svému osudu. Přešel k protějšímu pavilonu. Chtěl jen jediné - pokračovat v řádění, než začne zabírat jed. Přiskočil ke dveřím ve snaze se do nich dostat. Učitelka Kuhrová s učitelkou Kunzovou však už věděly, jaké peklo se venku rozpoutalo a duchapřítomně držely dveře, aby se útočník nemohl dostat dovnitř. Ve stejnou chvíli už celá ta šílená situace připoutávala pozornost ostatních lidí. Jako první reagovali muži z popelářského auta, kteří se snažili vylomit zaklíněnou branku.

Seifert se nevzdával. Lomcoval dveřmi, jeho mužská síla zvítězila. Doslova dveře vyrval. Jedna z učitelek, paní Kuhrová, přepadla z učebny ven. Šílenec se rozmáchl kopím a bodl ji dvakrát do stehna. Když se pokusila vstát, vrazil jí kopí do zad.

V tu chvíli se mužům ze svozu podařilo vylomit branku. Do dvora vběhli oni, s nimi i další lidé. Seifert se dal na útěk. Přeskočil plot a mizel směrem k nedalekému železničnímu náspu. Dav lidí před školou zachraňoval popálené děti, některé z nich stále bojovaly s ohněm, střecha prvního pavilonu hořela. Lidé byli šokováni tou hrůzou, kterou viděli. Ti aktivnější začali zastavovat kolemjedoucí auta a nakládat do nich zraněné, které pak odváželi do nejbližších nemocnic.

Z dorazivšího policejního vozu vyskákali policisté a spolu s dalšími lidmi se vydali po stopách Seiferta. Po krátkém pronásledování ho dokázali najít. Stál na náspu, adrenalin mu pumpoval tělem. Ozbrojen kopím nenechal nikoho, aby se k němu přiblížil. V tu chvíli jeden z policistů vystřelil ze služební pistole, trefil Seiferta do stehna a ten se skácel k zemi. Okamžitě byl zalehnut, zatčen a převezen do Fakultní nemocnice v Kolíně nad Rýnem. Zemřel ještě téhož večera na otravu pesticidem, který pozřel na pozemku školy.

Ten den bylo ve škole 8 učitelů a 380 dětí. Pro dva učitele byl útok osudný, šlo o pobodanou Ursulu Kuhrovou, která zemřela na místě a Gertrud Bollerantovou, která prohrála svůj boj o život krátce po převozu do nemocnice. Další dva učitelé byli vážně zraněni. Žáků bylo těžce zraněno 28, osm z nich následkům podlehlo.

Utrpení, které útokem začalo, však spolu s útokem neskončilo. Pomineme-li psychické následky, bolest pozůstalých a silné emoce, které to vyvolalo napříč celou zemí i zahraničím, zranění se museli podrobovat dlouhým a bolestivým léčením. Mnozí z nich ještě celé týdny po útoku bojovali o život. Některé z dětí utrpěly popáleniny až na 90 procentech těla. Jejich kůže a obličeje byly natolik znetvořeny, že bylo obtížné je v nemocnicích identifikovat.

Měsíc po hrůzném činu zůstávalo stále ještě 10 žáků ve smrtelném nebezpečí a pouze jedno z dětí bylo propuštěno do domácího léčení. V srpnu již byly přeživší mimo ohrožení, přesto ještě 19 z nich a spolu s nimi učitelka Langohrová nemohli pro rozsah poranění nemocnici opustit. Rok po útoku byla jedna ze žaček stále na lůžku. Lékařské zákroky a různá ošetření podstupovali nadále i ostatní. Zranění, vzniklá popálením, byla děsivá a bolestivá. Každý převaz, koupel, nebo postupné odstraňování přebytečné tkáně, bylo pro pacienty doslova utrpením. Dětem nepomáhala ani skutečnost, že je rodiče mohli navštěvovat pouze jedenkrát týdně a z obavy z infekcí navíc pouze přes sklo. Útok na škole ovlivnil životy dětí na roky, někteří si nesou tragické následky dodnes.

Útok a jeho brutalita rezonovaly celým světem. Zvedla se nebývalá vlna ochoty obětem pomoci. Dárci z celého světa vybrali během tří týdnů 350 tisíc marek, v dalších sbírkách bylo darováno téměř 1 a pul milionu. Šest týdnů po útoku se městská rada jednomyslně rozhodla hradit veškeré náklady na léčbu, včetně operací a zákroků plastické chirurgie, psychoterapeutickou pomoc, ozdravné pobyty a navíc dětem, které v pozdějším věku budou mít pracovní omezení, vyplácet od šestnáctého roku života jakousi podobu doživotní renty. Osm zesnulých dětí dostalo společné místo odpočinku na hřbitově ve Weileru, kde byl zároveň postaven i památník – sloup zobrazující listy propletené v plamenech.

Dvě školy v kolínském okrese byly pojmenovány po zavražděných učitelkách Ursule Kuhrové a Gertrud Bollenrathové. Vážně zraněná učitelka Anna Langhornová, která se jako první postavila útočníkovi a snažila se chránit děti vlastním tělem, byla týden ve smrtelném nebezpečí, nemocnici mohla opustit až po měsíci. Po zotavení se už do školství nevrátila. Její odvaha byla oceněna čestným křížem samotným papežem Pavlem VI. a dále zemskou i německou medailí za zásluhy. Dožila se 93 let a po její smrti v roce 1990 byla jejím jménem pojmenována škola v sousední čtvrti. Další 4 učitelé byli vyznamenáni zemskou medailí a poslední z nich byl oceněn za pomoc při identifikaci znetvořených dětí v nemocnici po samotném útoku. Areál školy byl uzavřen. Všechny budovy, s výjimkou hlavní historické stavby, byly strženy.

Několik let po útoku prosákla na veřejnost informace, že popel s urnou agresora byl uložen do společného hrobu s jeho matkou, nedaleko místa posledního odpočinku jeho obětí. To místní i pozůstalé pobouřilo a velmi hlasitě dávali najevo svou nevoli. I po letech byla nenávist k Seifertovi ohromná. Popel vraha byl nakonec vyjmut a pohřben na neznámém místě.