Článek
Led má zvláštní vlastnost. Dokáže uchovat minulost, zabalit ji do ticha a přikrýt ji časem, dokud ji člověk znovu nevyzve, aby promluvila. V srdci arktického království, kde se vítr prohání nad nekonečnými pláněmi bílého světla, leží jedno takové místo. Camp Century – město, které mělo být laboratoří budoucnosti i zbraní, o níž se nemluvilo. Dnes, více než půl století poté, se jeho stopy znovu vynořily zpod vrstvy ledu. Ne jako ruiny ztracené civilizace, ale jako memento doby, kdy studená válka skutečně zasahovala až do samotného ledu.
V roce 1959 se na severozápadním okraji Grónska rozběhl experiment, který měl změnit dějiny. Americká armáda zde začala budovat tajnou základnu, o níž veřejnost slyšela jen zlomky pravdy. Oficiálně šlo o vědecký projekt – výzkumnou stanici, která měla zkoumat chování ledovce, testovat technologie pro život v extrémních podmínkách a poskytnout přístup k novým datům o klimatu. Ale za elegantní fasádou výzkumu se skrývalo něco mnohem ambicióznějšího. Projekt dostal jméno Iceworm – Ledový červ. A jeho cílem nebylo jen přežití vědců v chladu, nýbrž skrytí jaderných raket.
Camp Century, vystavěný v hloubce desítek metrů pod ledem, byl symbolem technického optimismu své doby. V době, kdy svět žil pod hrozbou jaderné války, kdy každý nový nápad mohl být rozdílem mezi nadvládou a katastrofou, vzniklo pod ledem město z oceli a sněhu. Tunely vyhloubené do ledu, propojené železnými chodbami, skrývaly laboratoře, dílny, kuchyně, dokonce i kostel. Provoz udržoval malý jaderný reaktor – první svého druhu v Arktidě. Bylo to město s vlastním rytmem, kde teplota za dveřmi klesala k minus padesáti stupňům a ticho bylo hustší než noc.
Na povrchu vlála americká vlajka a sníh se blyštěl v nekonečném světle polárního dne. Pod ním se ale rodil plán, který měl zůstat utajen. Project Iceworm počítal s rozsáhlou sítí podledových tunelů, která by mohla pojmout stovky mobilních jaderných střel. Rakety měly být ukryty pod pohybujícím se ledem, mimo dosah sovětských satelitů, připravené k odpálení během několika minut. Arktida se tak měla stát klíčem ke strategické převaze, ideálním útočištěm pro zbraně, které měly nikdy nebýt vidět.
Jenže led, ten starý a tichý svědek, měl vlastní vůli. Pohyboval se, dýchal, pomalu drtil tunely, které člověk vyhloubil. Ocelové konstrukce praskaly, stěny se posouvaly, přístroje zamrzaly. Po několika letech testů se ukázalo, že pod ledem se nedá vybudovat nic trvalého. Příroda se ukázala silnější než ambice i než jaderná energie. V roce 1967 byl Camp Century opuštěn. Reaktor byl odvezen, ale zbytek – potrubí, technika, odpad, chemikálie, palivo – zůstal. Zasypán sněhem, pohřben ledem, zapomenut.
A pak se svět otočil dál. Studená válka se přesunula jinam, technologie zestárly, tajemství utichla. Camp Century se proměnil v mýtus. Na mapách neexistoval, ve vzpomínkách několika inženýrů zůstal jako kuriózní experiment. Jenže led si pamatuje všechno. A když začal tát, začal i mluvit.
V posledních letech se NASA a další vědecké týmy vydaly zkoumat grónský ledovec s pomocí radarů schopných proniknout hluboko pod povrch. Cílem bylo sledovat změny v ledové mase, rychlost tání, strukturu vrstev. Ale místo pouhých dat o klimatu se na monitorech objevily stíny, linie, geometrické tvary, které do přírodního chaosu nezapadaly. Byly to tunely. A mezi nimi i zbytky kovových konstrukcí. Camp Century znovu promluvil – tentokrát jako varování.
To, co se pod ledem ztratilo, se nyní může znovu objevit. Odhaduje se, že v místě zůstalo více než dvacet tisíc litrů nafty, tuny kovu, chemikálie, odpadní voda a zbytky radioaktivních látek. Když byl projekt ukončen, nikdo nepředpokládal, že se led někdy roztaje. Arktida měla být věčná, nehybná, bezpečná. Dnes víme, že se tání zrychluje. Podle výzkumů NASA se oblast kolem Camp Century pohybuje, led taje zespodu a zbytky základny se mohou během několika desetiletí dostat k povrchu. To, co mělo být utajeno, se může stát ekologickou hrozbou.
Zároveň s tím přichází zvláštní, až existenciální otázka. Co všechno ještě pod našima nohama leží? Kolik takových zapomenutých míst, projektů a pokusů zůstalo pohřbeno – nejen v Arktidě, ale po celém světě? Grónský led skrývá své americké město, sibiřská tundra pohřbila sovětské experimenty, dno oceánu chrání vraky ponorek s jadernými hlavicemi. Lidská historie je plná snahy skrývat, co se nehodí ukázat. Ale planeta, jak se zdá, má vlastní rytmus odhalování. A s každým táním, s každou změnou se k nám minulost vrací – v nové, často nepohodlné podobě.
Camp Century je dnes symbolem doby, kdy se člověk domníval, že dokáže ovládnout i led. V padesátých a šedesátých letech vládl pocit, že technologie vyřeší všechno. Stačilo vybudovat silnější konstrukce, rychlejší stroje, větší reaktory. Ale na severu se ukázalo, že i nejmodernější inženýrství narazí na limity, které neurčuje člověk. Podle bývalých členů výzkumného týmu, jejichž deníky byly později zveřejněny, panovala v Camp Century směs fascinace a úzkosti. Zatímco venku se třpytilo světlo polárního dne, uvnitř se muži potýkali s hlukem generátorů, únavou a vědomím, že jsou součástí něčeho, co možná nikdy nebude přiznáno.
V jednom ze zachovaných záznamů stojí krátká poznámka: „Led se pohybuje. Tunel 9 je deformován o dva palce denně. Pokud to půjde dál, ztratíme celou sekci.“ Další zápis, o několik dní později, zní prostě: „Projekt se zdá být technicky neudržitelný.“ Tak skončil sen o městě pod ledem – rozpraskaný, rozlámaný, pohřbený vlastním prostředím.
Přesto má Camp Century zvláštní druh přitažlivosti. Když dnes vědci analyzují jeho okolí, nacházejí nejen stopy po stavbě, ale i vzorky, které vyprávějí o hlubší historii Země. Jádra z vrtů, která tam vědci odebrali už v šedesátých letech, odhalila, že pod ledem kdysi nebyla jen pustina – ale zelená krajina s řekami a rostlinami. Grónsko bývalo bez ledu. Základna, původně symbolem vojenské moci, tak paradoxně pomohla odhalit, jak křehký je náš svět a jak snadno se mění.
V současnosti se k místu dostat není jednoduché. Je pohřbeno pod vrstvami ledu a sněhu, kam se expedice vydávají jen zřídka. Ale myšlenka, že někde tam dole stále existuje město, kde čas zamrzl, působí jako magnet. V kovových stěnách, nyní pokřivených tlakem, je zapsána celá epocha lidské historie – doba, kdy víra v technologii byla téměř náboženstvím a kdy se svět dělil na „nás“ a „je“.
A právě tato víra – že lze postavit cokoliv, kamkoliv, i pod led – je možná tím, co nás nejvíc spojuje s minulostí Camp Century. Protože i dnes, když z orbitů sledujeme tání Arktidy a měříme úbytek ledu po metrech za rok, se někde v nás ozývá stejná pýcha i stejná zvědavost. Touha vidět pod povrch, pochopit, co se skrývá tam, kde se zdá, že nic není. Touha po tajemství.
Některé části základny se dnes dají rozeznat jen na radarových mapách – jako podivné, geometrické stíny uprostřed jinak chaotického ledového podloží. NASA zveřejnila snímky, na nichž jsou patrné zbytky rovnoměrných linií, odlišujících se od přirozených vrstev ledu. Místo, které bylo desítky let skryté, znovu přitahuje pozornost. Ne proto, že by z něj hrozilo vojenské nebezpečí, ale proto, že se stalo metaforou. Pod každou vrstvou ledu může ležet příběh, který jsme zapomněli.
Grónsko přitom není jediné. Na Aljašce jsou dodnes zakonzervovány podzemní bunkry z dob studené války, na dně Barentsova moře spí vraky jaderných ponorek, v pustinách Sibiře se pod sněhem rozkládají laboratoře, které měly být zničeny. Každé z těchto míst je svědectvím o člověku – o jeho schopnosti tvořit, skrývat, experimentovat i zapomínat. A možná i o tom, že historie nikdy nezmizí, jen se na čas schová.
Když se člověk dívá na snímky Camp Century, nemůže se ubránit jistému paradoxu. V místě, kde se mělo testovat ovládnutí přírody, nyní příroda přebírá vládu zpět. Led, který měl být pouhou kulisou, se stal hlavní silou, která vše překryla. A přesto, v tom tichu, je cosi dojemného. Jakási připomínka, že to, co stavíme, zůstává – i když zmizí z našich očí. Že naše činy, ať už vedené strachem nebo ambicí, se jednou vrátí, v nové podobě.
Možná právě proto působí objev Camp Century tak silně. Není to jen příběh o vojenském experimentu, ale i o paměti planety. O tom, jak se minulost zapisuje do ledu a jak led – pomalu, neúprosně – vrací pravdu na povrch. A o tom, že naše touha objevovat a zkoumat neustane, i když se někdy promění v aroganci.
Když se teď díváme na záběry z dronů nad grónským ledovcem, kde pod povrchem leží zapomenuté město, můžeme v tom vidět varování i poezii. Varování před tím, jak křehká je hranice mezi poznáním a pýchou. A poezii v tom, že i největší tajemství nakonec najde cestu zpět ke světlu. Led je jen dočasný. Roztaje. A s ním i všechna tajemství, která jsme si mysleli, že navždy skryjeme.
Zdroje:
