Článek
Pointa proti proudu
Když slyším ženy, které zoufale prohlašují: „Já tak moc chci dítě!“, ptám se: Proč? Ne proto, že bych byl cynik — naopak — ale proto, abych je donutil zamyslet se. Kdo je v tomto přání opravdu středobodem? A opravdu v tom nejde především o potřebu naplnění jakési prázdnoty? Co tak asi chtějí takové prázdné nádoby předat svým mláďatům. Respektive správná otázka nezní, co chtějí předat, ale co mohou předat. Když hledají naplnění v nepopsané knize, jejímž autorem mají být ony (nebo oni, toto se týká i mužů), narazí často na kruté zrcadlo, které při správném uchopení může být prospěšné. Často se však děje, ke smůle především těch už narozených mláďat, že to není uchopeno správně a nezdraví, nezralí rodiče tak vytváří další „vadné kusy“. Mnohdy za to tito nezralí rodiče také nemohou, sami jsou produktem něčeho, co nebylo v jejich moci ovlivnit. Nyní však máme dobu neomezených možností a zdrojů, je tedy hloupé vymlouvat se na rodiče a okolnosti. Každý svého štěstí strůjcem. V případě výchovy potomků jsou však rodiče zodpovědní za to, co svému dítku předají do života. Nejdůležitější je začátek, pak už se to jen formuje. Proto na úplném začátku sami sobě zcela upřímně odpovězte na otázku:
„Jsem dostatečně způsobilý člověk na to, abych vytvořil nový život a kvalitně jej vedl k tomu, aby byl šťastným a vyrovnaným jedincem i tento můj potomek? Nebo si chci jen zaplnit svou prázdnotu a hledám náplasti, na které se mohu upnout?“
Cílem tohoto článku není nandat břemeno viny. Což ostatně každý rozumný a vyrovnaný jedinec chápe a rozumí myšlence. Vlastně je snadný test, jak poznat, zda je člověk zralý na rozmnožování se a tvorbu dalších nových lidí - jednoduše si odpovězte, zda tento provokativní text čtěte s klidem a nadhledem, nebo Vás pobuřuje a máte tendence napsat autorovi „z plných plic“, co si o něm myslíte.
Cílem je otevřít oči, vyvolat zamyšlení nad tím, že problém spočívá vždy v těch, kteří nemohou počít miminko a že to nemá smysl obcházet pomocí umělého vyvolání bez toho, abyste nejdřív odstranili příčinu. Pokud je něco špatně v psychice, příroda vám rozmnožit se nedovolí, než aby se zrodil další „vadný kus“. Neupínejte všechno na výsledek, nechte odkrýt příčiny, nechte se prověřit. A pokud existuje někdo, kdo v Česku efektivně pracuje v téhle oblasti, je to gynekoložka a psychosomatička Helena Máslová. Právě její přístupy si vyslouží pozornost.
Přechod od „chtění miminka“ k „rozklíčování sebe“
Rozklíčovat, zda je touha po dítěti sobecká a škodlivá není snadné. Ne všechna přání jsou nevinná. Když se touha po dítěti stává alibismem — když dítě slouží jako výplň prázdnoty, jako vykoupení, jako opravář vztahu — nastává riziko, že si dítě utrhnete, i když jeho předpoklady (psychické, emocionální) nejsou optimální. Psychosomatický přístup říká: tělo mluví s duší. Pokud je v duši konflikt, traumatická zkušenost, podvědomé odmítání či stres, tělo reaguje — a člověk nemusí otěhotnět (v případě mužů mít funkční spermie). Ne jako trest, ale jako ochrana: příroda odmítne realizaci plánu, který by mohl přinést nový jedinec do nevyřešeného kruhu. Ten, kdo v sobě nese neuzavřené vztahy, vinu, morální trauma, bolestné ztráty či hluboké pochybnosti, nese i zátěž, kterou nelze jednoduše přemostit technologiemi. Umělé oplodnění může obejít určité překážky, ale nemůže odstranit emocionální jádra bolesti. Proč jiné páry miminka mají, ale vy ne? Protože normální, rozumní lidé po miminku netouží — prostě ho mají, když je čas. To je provokativní tvrzení, ale má v sobě kus pravdy: když je vnitřní rovnováha, když je vztah stabilní, když psychika připravená, tělo nemá důvod zablokovat proces tvorby nového života. Pokud se něco pokazí, pokud se psychika naruší, tělo reaguje — zablokuje hormonální řetězce, ovlivní imunitu, ovlivní cévní zásobení, nálady, endokrinní smyčky. A to všechno může vést k tomu, že početí nepřijde, nebo že plodnost kolísá, že se dějí potraty, zkrátka těhotenství nedokončí a nový život nestvoří. To není „osud“, to je varovná zpráva, že je třeba jít hlouběji — do psychiky — a tam to rozplést.
Helena Máslová — průkopnice přístupu
Helena Máslová je gynekoložka, klinická psychoterapeutka a průkopnice psychogynekologie — tedy chápání ženské reprodukce v souvislosti s psychikou, konflikty, traumaty, vnitřní rovnováhou. V jednom rozhovoru, nazvaném „Plodné hovory“, popisuje svůj přístup: diagnostika psychiky, testy, propojení s metodami psychosomatiky — a volbu mezi přirozenou cestou a asistovanou reprodukcí. V odborných článcích i v praxi zdůrazňuje, že prostá medicínská diagnostika často nestačí. Pokud žena (či pár) přichází s anamnézou „všech testů negativních, všech vyšetření v pořádku — a přesto neplodnost“, musí se ptát: co ve vaší psychice dosud nebylo uzdraveno? Máslová varuje před „civilizační neplodností“ — stresem, přetížením, diskonektivitou od těla. Ve světě, kde ženy pracují víc, vzdělávají se výše, budují kariéru, někdy tělo reaguje: Ne teď. Klíčová je identifikace psychických blokád: někdy i to, co je dávno „zapomenuto“, rezonuje v těle. Pokud se nevědomé vzorce neproberou, může pokračovat smyčka neúspěšných pokusů, další tlak, další zklamání — a postupné obrnění. Máslová netvrdí, že asistovaná reprodukce je zakázána. Ale říká: nejprve odstraňte příčiny, a pak až, s větší šancí, zvažte intervence.
Hloubkové příčiny neplodnosti — pohled do stínu
Neplodnost není jen otázkou hormonů nebo anatomie. Z psychosomatického hlediska je to často příběh neuzavřených traumat, která tělo „nasbíralo“ za své existence. Zde jsou některé časté motivy:
1. Nedokončená separace a závislost Mnoho žen (a mužů) si psychicky neoddělí svůj život od rodičů. Nevyjasněné vztahy s matkou či otcem, přehnané pouto, potřeba schválení — to vše brání vlastní autonomii. A dítě, které by přišlo „navíc“, by tento konflikt posílilo. Proto tělo raději zablokuje. V terapeutických textech se uvádí: „Děti nemohou mít děti“ — obrazně: když psychika zůstala v roli dítěte, nemůže vytvořit nové dítě.
2. Konflikt chtění — dítě jako náplast Když žena (či pár) chce dítě spíš jako náplast na vztahové problémy, pro nalezení smyslu života, jako očekávaný bod, výkon, potvrzení, než ze skutečné touhy být rodičem, tělo to cítí. Dítě není projekt, dítě je bytost — a když energeticky „necítí“ přijetí, odmítá počít.
3. Trauma, zranění, skrytá přesvědčení Komentáře z dětství — „ty se nehodíš“, „to není pro tebe“ — i když zdánlivě bezvýznamné, mohou zakódovat předsudky vůči sobě. Přesvědčení jako „nejsem hodna“, „to nezvládnu“, „nebudu dobrá matka“, to všechno má tělo jako kód. A někdy je potřeba ho vyhrabat, ukřičet, prožít, uvolnit. Také opakované potraty či nezdary vyvolávají rezistenci — psyché brání znovu otevřít se bolestnému scénáři.
4. Tělesné funkce jako symbolické reakce Psychosomatika učí, že orgány reagují symbolicky. U ženy může dysbalance vaječníků, hormonální výkyvy, záněty, polypy, cysty, špatné cévní zásobení či imunologické konflikty mít kořeny v psychickém napětí. Například cyklus, jeho nepravidelnost, bolestivost může být signál: nejsem klidná, nejsem v rovnováze, tento životní program je pro mě zatěžující.
5. Kulturní a sociální tlaky V moderní společnosti často ženy sklouznou k vnitřnímu tlaku: být úspěšná, mít kariéru, být dokonalá, mít potomka — ideálně splnit všechny body. Tlak okolí „kdy už budete mít dítě?“ živí stres, který blokuje fyziologii.
Helena Máslová mluví o „civilizační neplodnosti“ jako o fenoménu: čím více jsme odloučeni od těla jako integrální části, čím více jsme spojeni s výkonem, tím je větší pravděpodobnost, že „reprodukční instinkt“ ztlumíme.
Provokativní scénář: co když problém jste vy? Představte si to: žena, která zoufale touží po dítěti, usiluje, týdny, měsíce, roky. Podstupuje testy, IVF, hormonální stimulace. Ale výsledek? Nic. Její psychika se vyostřuje. Touha se mění v ponížení, v boj s vlastním tělem. Teď si položte otázku: Co když je právě v tom „já“ problém? Co když existuje vnitřní blok, o němž nevíte? Co když dítě přichází až tehdy, když je psychika připravená — a ne dřív?
Tady je klíč: obrátit zmatení obráceně — nejít po dítěti, ale jít po sobě. Nečekat na zázrak, ale rozklíčovat vzorce, bolest, vztahy, svá nevědomá přesvědčení. Chcete-li — neopakujte chyby, že míříte rovnou k asistované reprodukci, aniž byste dali čas procesu sebeuzdravení. Dítě potřebuje rodiče, kteří vědí, proč existují — a proč chtějí být rodiči.
Buďme tedy soudní, než se bezhlavě upnete na to, že mermomocí za každou cenu chcete miminko, položte si zmíněné otázky, případně vyhledejte VHODNÉHO specialistu, který opravdu hledá příčinu a následné odstranění, nikoli jen odstraní symptomy, zajistí oplodnění a medikamenty drží těhotenství.
Zdroj 2: Webové stránky U Terapeuta: Proč nemůžu otěhotnět a donosit dítě? Psychologické příčiny poruch plodnosti
