Článek
Trpíte dobrovolně
Většina lidí si myslí, že neštěstí přichází zvenku. Že partner je neschopný, rodiče toxičtí, šéf šmejd, vláda taková a maková a společnost zkažená. Jenže pokud se podíváme pod pokličku, zjistíme něco mnohem nepříjemnějšího: trpíme proto, že chceme. Protože je pohodlnější být v roli oběti. Ať vědomě či nevědomky, výsledek je jasný. Je pohodlnější ukazovat prstem, než se podívat do zrcadla.
Všimli jste si, kolik lidí je mistrů ve stěžování si, ale nulových hráčů v činech? Hodiny by dokázali vyprávět, jak je partner nechápe, jak rodiče nikdy nepodpořili a jak kolegové závidí. Ale položit si otázku „A co s tím udělám já?“ – to už bolí.
Vztah není bojiště, ale my z něj děláme válku
Kolik žen má seznam, jak by se měl muž „správně“ chovat? Kolik mužů zase ví, jaká by měla být „normální“ ženská? Pravda? Nemáme ani páru. Jen papouškujeme pokřivené představy a pak se divíme, že to nefunguje.
Zralý člověk nemá potřebu manipulovat, vydírat, ponižovat nebo obchodovat s láskou. Jenže místo toho vedeme válku. „On musí, ona by měla, ty jsi takový, ty jsi maková.“ Zní vám to povědomě? Gratuluju, právě hrajete hru na tyrana a oběť.
Oběť se má totiž dobře
Role oběti je parádní. Společnost vás polituje, kamarádky vás podrží, všichni vás chápou. „Chudáčku, to máš těžký.“ Ale víte co? Není nic směšnějšího než dospělý člověk, co se dobrovolně stylizuje do trpícího dítěte.
A tyran? To je taky lahůdka. Ten si užívá moc, má pocit kontroly, někdo mu slouží a poslouchá. Tady se rodí vztahová závislost: tyran potřebuje svou oběť a oběť potřebuje svého tyrana. Drama, hádky, usmiřovačky, slzy, sex – a jede se dál. Větší drama = větší pocit, že „něco prožívám“.
Pravda bolí: jste to vy
Teď vás možná štve, co čtete. Fajn. To je znamení, že se uhodilo na hřebíček. Protože to, co odmítáme slyšet, nás ovládá nejvíc.
Kolikrát jste slyšeli: „To je tvoje karma, to je tvoje zrcadlo, to je tvůj osud.“ Ale kdy jste naposledy řekli: „Hele, promiň, choval jsem se jako idiot“? Přiznat, že i vy jste tyran – k sobě nebo k druhým – chce totiž velkou dávku odvahy.
A víte co? Většina lidí to ani nechce. Protože to znamená vzít odpovědnost. A ta je těžká. Snazší je dál hrát divadlo.
Hra na „lepšího“
Osobní rozvoj je dneska hit. Kurzy, kruhy, koučové, ezo semináře. Jenže co s tím děláme? Místo aby nás to kultivovalo, používáme to jako klacek na partnera. „Já na sobě makám, a ty nic.“ Nebo „já už se měním, a ty pořád stejnej“. To není růst, to je jen nová forma tyranie.
Pokud máte potřebu druhého měnit, nutit a tlačit, nemilujete ho. Jen jste si špatně vybrali. Partner není plastelína, kterou si uplácáte podle svých ideálů.
Proč jste vůbec ve vztahu?
Tady je otázka za milion: Proč jste ve vztahu, když v něm chcete trpět? Proč si budujete život, kde hrajete oběť? Proč si namlouváte, že jste dospělí, ale chováte se jako děti na pískovišti?
Odpověď je prostá - protože je to pohodlné. Protože odpovědnost je těžká a vymlouvání snadné. Protože je jednodušší říct „muži jsou takoví“ nebo „ženy jsou takové“ než si přiznat: „Já jsem nezralý, já jsem líný, já nejsem ochoten vyrůst.“
Chcete přestat trpět?
Tak si přestaňte lhát. Přestaňte hledat chyby u partnera, u rodičů, u šéfa, v karmě, v horoskopu. Vemte si zrcadlo a začněte od sebe.
Pokud chcete vztah, který stojí za něco, tak se učte komunikovat, učte se soucitu, učte se být zodpovědní. Přestaňte být tyranem i obětí. Přestaňte si vymýšlet pohádky a začněte žít realitu.
Zralý, dospělý a soběstačný člověk netrpí. Nebo aspoň ne tolik. A když už, tak ví proč.
Závěr
Možná čekáte, že to zakončím motivačně: „Muži jsou skvělí, ženy jsou božské, všichni jsme úžasné bytosti.“ Ne. To už jste slyšeli tisíckrát. Pravda je jednodušší: pokud trpíte, je to vaše volba. A až vás to fakt přestane bavit, začnete s tím něco dělat.
Do té doby si užívejte svou hru na tyrana a oběť. Jen svými zbytečnými a dokola se opakujícími stížnostmi neotravujte okolí.
