Vynalézaví nacističtí otrokáři: při bombardování přesunuli výrobu do podzemí

Na počátku druhé světové války byla válečná mašinérie říšského Německa závislá na rozsáhlé průmyslové infrastruktuře nad zemí. Jakmile spojenecké letectvo začalo systematicky bombardovat německý průmysl, strategové pohotově reagovali přesunutím výroby do „úkrytu“.

Německé vedení si uvědomilo, že továrny skryté pod povrchem budou mnohem odolnější proti náletům. A tak začal plán přesunu výroby do podzemí, s využitím masivní práce vězňů z koncentračních táborů. Už v roce 1943 se začaly kopat první tunely u tábora Gusen (projekt „Kellerbau“, neboli „stavba sklepa“) severně od tábora Gusen I.

Tunely Kellerbau měly sloužit dvěma německým firmám: Messerschmitt GmbH a Steyr-Daimler-Puch AG. Messerschmitt začal v roce 1944 vyrábět části pro stíhačku Me 262 právě v těchto podzemních chodbách.

Ale konstrukce Kellerbau narazila na geologické komplikace — některé chodby se musely vystrojit betonem, jiné zdivem z místního kamene. Celkem však bylo vyhloubeno až kolem 29 400 m² výrobních ploch. (gusen.org)

Začátkem roku 1944 přichází ale ambicióznější projekt — tunely „Bergkristall“ pod vesnicí Sankt Georgen, v blízkosti tábora Gusen II. Jejich rozloha se odhaduje na přibližně 50 000 m² (někdy se uvádí 8,5 km délky chodeb).

V těchto podzemních halách měla firma Messerschmitt smontovat stíhačky Me 262 a rovněž zde měly být usazovány části pro rakety V-2. (gusen-memorial.org)

V táboře Gusen — patřícím do komplexu Mauthausen-Gusen — byly podmínky pro vězně od samého počátku krutější než v mnoha jiných táborech. Gusen provozoval lomy, vyráběl mramor, kamení, k tomu postupně začal sloužit jako výrobní centrum pro válečné zakázky. (Wikipedie)

V roce 1943 byl Gusen přejmenován na Gusen I, a byly založeny další pobočky Gusen II a III. Vězni zde pocházeli z Polska, Španělska, Sovětského svazu i dalších okupovaných území. (Wikipedie)

V roce 1944 pracovalo v podzemí Gusen I a II kolem 11 000 vězňů, zatímco dalších 6 500 bylo nasazeno na rozšiřování tunelové sítě.

Úmrtnost byla obrovská: průměrné přežití činilo jen několik měsíců. V dokumentech se uvádí, že některé kohorty měly úmrtnost až do 98 % ve velmi krátkém čase.

Často docházelo k tomu, že v době leteckého poplachu byli vězni nuceni vběhnout do tunelů, údajně pod záminkou ochrany. Na konci války SS zvažovalo falešné poplachy, aby vězni uvízli v tunelových labyrintech, které by byly poté udušeny výbušninami — a tak zlikvidovat stovky nebo tisíce lidí najednou. Naštěstí k tomu na hlavní škále nedošlo.

Velké části tunelů byly navíc, když se fronta blížila, uzavřeny zdivem a naplněny výbušninami. Několik přeživších svědčilo, že SS hodlalo některé části komplexu vyhodit do vzduchu včetně osob uvnitř.

Zatímco v Gusen se snažili vyrábět část letecké techniky, hlavním ohniskem výroby raket V-1 a V-2 se stal komplex Mittelwerk u města Nordhausen v pohoří Harz. (encyclopedia.ushmm.org)

Po náletech na výzkumné zařízení Peenemünde v roce 1943 bylo rozhodnuto rozptýlit výrobní kapacity raket směrem pod zem. Výkop tunelů začal v oblasti Kohnsteinu a v sítích přilehlých dolů. První z vězňů poslali do podzemí v srpnu 1943. (KZ-Gedenkstätte Mittelbau-Dora)

Mittelbau-Dora vznikl později jako koncentrační tábor soustředěný kolem tohoto závodu. V podzemí se v různých větvích systému pracovalo na výrobě raket i na rozšiřování chodeb.

Během existence tohoto systému bylo mezi lety 1943 a 1945 vyrobeno několik tisíc raket V-2 (některé údaje hovoří o 6 000 kusech).

Obětí byly stovky tisíc: v komplexu Mittelbau-Dora včetně pochodu smrti při evakuaci tábora zemřelo odhadem přes 20 000 vězňů.

Ve dvou hlavních tunelech, dlouhých přes 1,6 km, byly instalovány montážní linky s kolejemi, po nichž se přepravovaly komponenty, hotové rakety i materiály. (Wikipedie)

Když spojenci v dubnu 1945 postupovali, tábor Mittelbau-Dora byl osvobozen 11. dubna 1945.

Podzemní továrny neměly být jen kryty před bombami — měly být i utajeny. Tunely byly většinou plynotěsné, aby výroba mohla probíhat i během náletů a nebyla přerušena.

V Gusen I a II byly tunely rozděleny na sekce I až IV, některé chodby byly přímé, jiné zkřížené, propojené sítí spojovacích chodeb.

Výrobní proces uvnitř tunelů byl šokující: po ránu byli vězni převáděni z barákových bloků do chodeb, pracovali v těžkých podmínkách, často při nedostatku vzduchu, světla, vody i jídla. Mnozí padali mrtví přímo na pracovních stanovištích. (jugend-im-kz.de)

Pro přepravu materiálu a součástek byly v tunelech instalovány koleje. Hotové komponenty a rakety byly odváženy po kolejových spojnicích mimo tunely.

Faktem zůstává, že mnoho tunelů bylo sice dokončeno, ale výroba v některých částech šla pomalu z důvodu technických nebo logistických obtíží. V případě Gusen se projekt Kellerbau ukázal jako částečně neúspěšný — některé části byly použity jen omezeně, výroba byla přesunuta více do Bergkristall.

Přesun výroby válečné techniky do hlubin země se v nacistické Říši stal zoufalým manévrem tváří v tvář vzdušnému tlaku Spojenců. Ale místo záchrany se proměnil v masová jatka, kde byli lidé využíváni jako neviditelní roboti, chrlící zbraně ve jménu zkázy, jen aby padli v tunelech nebo po cestě ven.

V tunelových chodbách Kellerbau i Bergkristall, v kamenouhelných hlubinách Kohnsteinu, se rodily Me 262 i V-2 — stroje smrti postavené rukama otroků. Dnes se z bývalých chodeb stávají pamětní místa, návštěvné tunely, tichá upozornění, že ta nejhorší zvěrstva bývají často skryta pod povrchem.