Článek
Představte si šlechtice z 18. století, kterého přitahovalo vše zakázané, vše, co vonělo hříchem, bolestí a mocí. Donatien Alphonse François – známý jako markýz de Sade – nebyl jen výstřední libertin. Byl zosobněním extrémní svobody, mužem, který psal svým perem tak, jak žil: bez zábran, bez morálky, s krví na rtech a rozkoší v očích. A právě skrze jeho sexuální uchylky a praktiky se nám otevírá fascinující, temně vzrušující svět, kde rozkoš splývá s bolestí, a touha přerůstá v posedlost.
Rozkoš skrze bolest
Markýzova posedlost nebyla obyčejná. Nebyla to jen touha po tělech žen či mužů, ale po jejich ovládnutí. Sadismus, slovo odvozené právě z jeho jména, vystihuje jeho nejhlubší sexuální motivaci, a sice získávání potěšení z utrpení druhých. Sade totiž nevěřil, že tělo je chrámem, pro něj to bylo pole, na kterém mohl svobodně sadit semena touhy, bolesti a ponížení.
V jeho hrách byla pouta častá, biče běžné, krev vítaná. Jeho milenky – služky, prostitutky i ženy z vyšší společnosti – byly vtaženy do rituálů, kde se tělo měnilo v nástroj. Píchání špendlíků do bradavek, svazování, výprasky, ponižování, anální praktiky… to vše pro něj nebylo perverzí, ale přirozeným vyústěním svobody lidské touhy.
Skutečnost i fikce se prolínají
V některých jeho nejznámějších dílech jako 120 dnů Sodomy nebo Justina se sex stává prostředkem destrukce i božské extáze. Nejde zde o lásku, ale o absolutní dominanci. Postavy v těchto knihách čelí scénám znásilnění, mučení, koprofagie či sadistických her, v nichž jsou aktéři i čtenáři donuceni přemýšlet o hranicích chtíče.
A přesto mezi těmi řádky bolesti a špíny proudí napětí. Čtenář se stává voyerem, jeho dech se zrychluje, jeho kůže se napíná, jak se slova mění v pulzující erotickou energii.
Jeho tělo jako nástroj
Sade však nebyl jen vypravěčem. Byl i aktérem svých příběhů. Mnohokrát byl zatčen za „zvrhlé činy“ – orgie s mladými dívkami, které si najímal jako služky, a z nichž dělal své otrokyně. Jednou uprchl s dívkou, kterou podrobil několika dnům ponižujícího „výcviku“ – nechával ji pít moč, polykat sperma, přičemž celé její tělo pokrýval voskem, zatímco ji bičoval.
V jiném případu rozdal skupině prostitutek afrodiziaka a laxativa, poté je přinutil k nechutným hrám, které kombinovaly sex, výkaly a bolest. Nešlo jen o sex – šlo o absolutní kontrolu nad tělem i duší druhých.
Touha bez svědomí
Erotika markýze de Sade není o romantice. Je to čirá syrovost, něco, co v lidech vyvolává strach, ale i vzrušení. Jeho praktiky šly daleko za hranici dnešních BDSM standardů – ignoroval souhlas, pohrdal morálkou, neuznával vinu. Každá dírka byla vstupem k potěšení. Každá slza kapkou vína, kterou mohl ochutnat.
Ale právě to z něj dělá fascinujícího démona erotiky. Jeho příběhy nejsou jen o tělesné slasti – jsou o tom, kam až je schopen člověk zajít, pokud zahodí veškeré zábrany.
Smyslnost, která bolí
Markýz de Sade je jako hořící svíčka v temné místnosti: svůdný, znepokojivý, a nebezpečně přitažlivý. V jeho slovech dýchá spalující vášeň a absolutní svoboda těla. A i když jeho praktiky mohou dnes budit odpor, stále v nás vyvolávají cosi primitivního – neklid v slabinách, chvění ve stehnech, a to nejasné, hříšné napětí.
Protože někde v nás, v těch temných koutech touhy, možná číhá něco z markýze v každém člověku.
