Hlavní obsah

Alzheimer postupuje. Úřady s příspěvkem na péči mají času dost a já se bojím podívat na účet

Foto: V0lkanic / Wikimedia Commons, CC BY 4.0

Ilustrační foto

„Kam, že to jedeme?“ ptá se mě máma už asi popáté během dvaceti minut. „K neurologovi.“ Svírám volant a chci být trpělivá. Moc mi to nejde.

Článek

Snažím se soustředit na cestu a ignoruji troubení černého Mercedesu za sebou.

„Já ale k žádnému doktorovi nechci.“

„Mami, já vím, že nechceš. Ale musíme tam.“

Nechávám Mercedes, ať mě předjede, jeho řidič si ještě vítězoslavně zatroubí a dál se plouží kolonou. Představuji si, jak vybíhám ze svého auta s mačetou a zaseknu ji do jeho naleštěné kapoty.

„A kam, že to jedeme?“

Opouštím fantazii s mačetou a v duchu se zahryzávám do volantu. Musím být trpělivá, vím, vím, vím!

Vytahuji mámu z auta. Váží přes osmdesát kilo, já o dvacet méně. Cítím, jak se jí klepou nohy a celou vahou se o mě opírá. Jestli se teď skácíme, tak to bude konec. Představuji si katastrofický scénář, jak si zlomí nohu v krčku, protože jsem ji neudržela, a pak v nemocnici umře a bude to moje vina. Odmítá chodítko i vozík, to už vůbec nemluvím o převozu sanitkou. I když ji Alzheimer ukradl všechno, hrdost a tvrdohlavost tam někde v hlubších mozkových strukturách zůstala jako zamlada.

„Já nikam nechci.“

Nakreslete mi hodiny

Mlčky ji napůl táhnu, napůl podpírám, potřebujeme zprávu od neurologa kvůli příspěvku na péči. Další papír do sbírky úředních důkazů, že člověk, který má problém si dojít záchod, už opravdu nezvládá žít sám. Sedíme v ordinaci už přes půl hodiny. Zkouška kognitivních schopností se vleče. Přichází známý test s hodinami.

„Namalujte mi ciferník a na něm budou hodinové ručičky ukazovat dvě hodiny,“ vybízí mámu lékařka.

Nechápavý pohled, znovu vysvětlování, co se po mámě vůbec chce. Chvějící rukou nakreslí kruh a bezradně kouká. Mně se nahrnou do očí slzy. Sakra, vždyť to minule ještě zvládla. Odvracím pohled a upřeně koukám do zdi, kde hledám záchranu. Mám pocit, že sleduji další malý pohřeb. Tentokrát jsme pohřbily hodiny, příště to možná bude moje jméno. Cítím, jak se mi klepou ruce. Mačkám si prsty, až to bolí, to je bolest, která se dá snést.

„To nevadí,“ říká neuroložka laskavě. „Zkuste mi povědět, co děláte přes den. Díváte se třeba na televizi?“

„Ano, na televizi se dívám. A chodím do práce.“

Máma, které je osmaosmdesát a která už sotva přejde vlastní obývák, chodí do práce. Vyděšeně se dívám na lékařku a vrtím hlavou, naznačuji, že to je absolutní nesmysl. Co to ta máma zase říká? Vypráví tu o životě, který už nežije.

Jo, peníze by byly dobrý

Je úterý dopoledne, za chvíli bude deset, vykláním se z okna mámina bytu, jestli už jde někdo kvůli sociálnímu šetření. O příspěvek jsem žádala v červenci, teď je říjen. Venku mrholí, na stromech se listí barví do červena. Nejkrásnější období v roce, vždycky jsem ho milovala, letos je mi to nějak jedno. Půl jedenácté, nikdo nikde.

„Já tu nikoho nechci,“ ozývá se z postele máma.

Mluvím s ní jako s dcerou, když byla malá. Všechno musím zjednodušit, aby to pochopila, stejně všechno za chvíli zapomene.

„Už jsem ti říkala, že přijde paní, je moc hodná a rozhodne o tom, že bys dostala nějaké peníze navíc.“ Je to sice nesmysl, ale složitost celého procesu mám problém pochopit i já, natož člověk s kognitivním deficitem.

Na to máma slyší a tváří spokojeněji. „Peníze, jo, tak to by bylo dobrý.“

Nervózně se dívám na hodiny, za chvíli musím jet zpátky do práce. Volám na úřad, nikdo to tam nebere. Vzdávám to a odjíždím. Volají mi druhý den, prý pošlou někoho spolehlivějšího. Fantastické, škoda, že někoho takového nevyslali už hned napoprvé. Od té doby, co se máma začala zhoršovat, si ubírám práci, při pohledu na bankovní účet se mi dělá blbě. Jsem v bludném kruhu, kdy přebírám logistiku celého života za druhého člověka.

Obvolávám lékaře, vyzvedávám a třídím léky, znova volám doktorům, protože lék má výpadek. Domlouvám s pečovatelkami, jak přinutit mámu, aby se umyla. Přebírám všechny platby za byt, dobíjím kredit na telefonu, vláčím ji po doktorech a svádím před každou návštěvou další bitvu s jejím odporem. Řeším, proč máma snědla celý nákup za jeden večer a volá, že jí nikdo nenakoupil. Uklízím byt, čistím záchod, hledám ztracené klíče. Stává se ze mě pečovatelka, byť mám k ruce dopomoc, jsem zdravotní sestra, manažerka, uklízečka i psycholog, co bude brzy potřebovat svého psychiatra.

Čtyři měsíce a nic

Přichází sociální pracovnice z úřadu práce. Velká očekávání jsou matkou velkých zklamání, takže se snažím žádná nemít. Vím, že se neposuzuje jen diagnóza, ale hlavně to, jak člověk zvládá deset základních životních potřeb. Jestli začne máma tvrdit, že chodí do práce, tak si stoupnu někam ke stromu, budu předstírat, že jsem suchá větev a kašlu už na všechno.

„Jak je to s jídlem? Vaříte si sama?“ obrací se sociální pracovnice na mámu. Ta leží v posteli, ze které už prakticky nevylézá.

„No, vařím si.“

Nepřekvapí mě už nic. Máma celý život považovala troubu za praktickou přihrádku na oblečení a u sporáku stála naposledy, když jsem byla batole. Tehdy ovládala jedno jediné jídlo, krupicovou kaši se žmolky. Vlastně ani nevím, co jsem celé dětství jedla. Nejspíš jsem do třinácti let nejedla nic a pak už jsem se naučila obsluhovat sama.

„Maminka si nevaří, nosíme jí hotová jídla,“ vstupuji do rozhovoru. A také nechodí do práce, chce se mi dodat, nechodí nikam. Má tři pečovatelky plus mě, tým lidí, který zajišťuje celou péči. Bude to stačit alespoň na druhý stupeň? Psychiatrička mě varovala, že lidé s Alzheimerovou chorobou někdy dostanou jenom „jedničku“. Z máminých prohlášení by člověk snadno nabyl dojmu, že má před sebou mimořádně soběstačnou důchodkyni.

Běžně je na tom tak, že už jen nepřítomně kouká na televizi. Ale když je u lékaře nebo před jiným cizím člověkem, najednou se vzchopí, všechno je zalité sluncem, hodí i nějaký vtip, aby v momentě, kdy se zaklapnou dveře, upadla zpátky do mlhy a letargie.

Je polovina listopadu, čtyři měsíce od podání žádosti. Nečekala jsem, že by úřady pracovaly závratnou rychlostí, ale za tu dobu mi nepřišlo ani usnesení o přerušení řízení, které by ukazovalo, že se mámin případ konečně dostal k posudkovému lékaři. Na úřad se nedá dovolat, telefon nikdo nebere. Posílám tedy přes datovou schránku dotaz, v jaké fázi se řízení nachází. Žádná odpověď.

Máma mezitím ztrácí jednu schopnost za druhou, já přicházím o možnost normálně žít i pracovat. Alzheimer se oproti úřadům zrovna neloudá.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz