Děti znají Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Co se stalo 17. listopadu, ale netuší

Každé otevření elektronické žákovské mi způsobuje lehčí duševní otřes. Bakaláři jsou školní Velký bratr. Chudáci děti, ještě ani nestihnou dojít domů, zout si boty a vymyslet přijatelnou verzi toho, co se ve škole stalo. Rodiče ví všechno a s předstihem. Zlatá papírová žákovská, kterou jsem si občas sama podepisovala a jednou si dokonce vygumovala čtyřku z nezmara hnědého.

„Jak to, že máš pětku z rozmnožovacího ústrojí rostlin,“ houknu na dceru. Záhada se vyjasní, opisovala z taháku a chytili ji. Kdo nikdy neměl tahák, ať hodí kamenem, ale musí se to umět. Ale ve třídě, kdy je vpředu učitelka a týl jistí asistentka pedagoga, je to výzva. „Nechápu, proč se mám učit takový blbosti,“ hodí dcerka tašku do kouta. Pestík a bliznu věděla, ale čnělka a semeník už šly mimo ni a sama usoudila, že tohle pro přežití ve 21. století nepotřebuje. V duchu s ní souhlasím. A to netuší, že ji čekají další věci jako je podrobné rozmnožovací ústrojí žáby, ruchovci a lumírovci, stupnice tvrdosti nebo přívlastek shodný a neshodný. Našprtat se nazpaměť, napsat písemku a do týdne to zapomenout. Já jsem byla na základce ještě za komunismu a když to vidím teď, nemám pocit, že se něco změnilo. Mezitím jsme vymysleli internet, chytré telefony i umělou inteligenci, ale ve škole se jede pořád stejně, otevřete si učebnici na straně 47, opište zápis a v pátek písemka. Nefungovalo to moc za Husáka a už vůbec to nefunguje dneska.

Podobně to vidí i novinář a bývalý ředitel redakcí Economie Vladimír Piskáček. Na síti X nedávno popsal, jak se jeho dcera šprtala život a dílo Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Ne že by Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic nebyl zajímavý člověk, ale jaký má smysl se učit jméno renesančního šlechtice, když dítě ve výsledku na louce stejně nepozná pampelišku od blatouchu a báseň už dobrovolně nevezme do ruky, protože mu poezii ve škole zprotivili? Z paměti sice vysype dělení doby železné na halštatskou a laténskou, ale nemá tušení, co se stalo 17. listopadu 1989. Na dvacáté století už totiž ve výuce jaksi nezbyl čas.

Jasně, jsem rodič a měla bych nést odpovědnost za všeobecný přehled potomka já. Děláme si spolu herbář, 17. listopadu půjdeme na Národní třídu a pravidelně cpu dceři do hlavy, jak nebezpečné jsou totalitní režimy, jak snadno se dá manipulovat s lidmi a proč není dobrý nápad věřit každé pitomosti, která na člověka vyskočí na internetu. Já ji připravuji na život, škola na písemky. A když vidím, že jedinou motivací k učení je strach ze špatné známky, říkám si, že už toho bylo dost.

Dcera přestoupila na soukromou školu. Sice nebudu mít co jíst, abych to nějak utáhla, ale nemůžu už dál snést skanzen převlečený za školu. Holka stejně bude mít nějakou práci, která dnes ještě ani neexistuje a co bude potřebovat, je schopnost se učit. Ale ne bezmyšlenkovitě oddrmolit něco nazpaměť, ale bude muset věcem opravdu rozumět. V příštích letech se z nás všech stanou věční studenti, kteří se budou muset neustále přeučovat podle toho, kam zrovna pádí technologie. Představa, že člověk jednou vystuduje obor, nastoupí do fabriky či kanceláře a v klidu tam doklepe čtyřicet let až do důchodu, už je dneska mimo.

Překvapením pro někoho může být, že i na soukromých školách se děti učí. Nepletou tam celé dopoledne žížaly a není to odkladiště pro ty neschopné ani to není elitářské uskupení pro bohaté. Normální děti z normálních rodin. Takhle, dcera není na Open Gate, kde je školné čtvrt milionu ročně, platím deset tisíc měsíčně.

Každopádně najednou je všechno jinak. Děti hledají mezi věcmi souvislosti, zjišťují, proč něco funguje, jak to funguje a k čemu jim to vlastně může být. Ke všeobecnému přehledu se dostávají jinak než přes dril. Dcera už nemusí zažívat absurdní situace, kdy vypočítá příklad správně, ale dostane špatnou známku, protože k výsledku došla jinak, než bylo předepsáno. Dokonce si sama přišla na princip Pythagorovy věty. To mě zachvátila rodičovská hrdost, protože já jsem z dětství naučená všechno našprtat a neumím si představit, že bych si mohla k nějakému vzorečku dojít. Ale protože není nic horšího než matky, co se bijí v prsa, jak mají geniální děti, tak vězte, že Bůh někde přidal, jinde ubral. Dcerka má dysgrafii, písmo po ní přečtou nejspíš jen v lékárně a přes veškerou mou i její snahu, je pořád schopná napsat místo dýně „díně“ nebo místo oběda je „objed“. To pak v zoufalství mlátím hlavou o zeď.

Dřív jsem se zeptala, co bylo ve škole, a dozvěděla se tradiční „nic“. Případně „nevím“. Dneska dcera sotva odloží tašku a už mě zásobuje informacemi. Naposledy mi vysvětlovala, co je googol. Kdybyste náhodou nevěděli, je to jednička se stovkou nul. K čemu je takové číslo dobré, netuším, ale dcera o něm dokázala vyprávět dobrých deset minut. Baví jí to. Sama si vyhledává věci a učí se bez stresu, že dostane kouli.

Samozřejmě ne všechny státní školy jsou výcviková střediska a ty soukromé zase pedagogický ráj. A říkám si, jak je možné, že na jedné škole se děti učí zpaměti přítoky Labe a na druhé místo toho zkoumají, proč řeky tečou zrovna tudy. Máme tu nějaký rámcový vzdělávací program (RVP). Ten určuje, co by děti měly umět, ale školám nechává poměrně velkou volnost v tom, jak je to naučí. Školy tudíž mají celkem velkou svobodu a některé toho naštěstí umějí využít.

Můj názor není až zas tak důležitý, překvapením je, že to dost podobně vidí Česká školní inspekce. Ta ve své zprávě z roku 2025 říká, že děti by neměly jen sedět v lavicích, poslouchat a biflovat se na písemky, ale taky trochu zapojit vlastní hlavu, zkoumat, objevovat a přijít věcem na kloub. Jenže takhle se podle inspektorů učí zatím spíš výjimečně. A když už, tak hlavně na menších a soukromých školách. Teď už jen aby se z toho, co se dnes považuje za alternativní, stala věc, která bude normou.