Článek
Možná jste nikdy neslyšeli jméno Karen Horneyová, ale určitě znáte Sigmunda Freuda. Psychoanalytik, který na přelomu 19. a 20.století obrátil konzervativní Vídeň vzhůru nohama. Podle něj totiž nejsme ve své hlavě tak úplně vlastními pány. Náš životní příběh píší sexuální pudy, nevědomé touhy a potlačená přání. Pak přišla žena, která smetla jeho teorie ze stolu.
Autoritativnímu otci navzdory
Celý příběh začíná v roce 1885, kdy se v německém Hamburku norskému námořníkovi a o jeho 17 let mladší manželce narodí dcera Karen. Průmyslová revoluce jede na plný plyn, ale změny postavení žen ve společnosti připomínají spíš zadřený motor. Ženy chtějí pronikat do vědy, medicíny a místo vyšívaní deček a pobíhání s prachovkou kolem komody by raději studovaly. Společnost se na to zrovna dvakrát netváří a otec Karen už vůbec ne.
Je to přísný patriarcha a odmítá, že by jeho dcera snad mohla mít vyšší vzdělání. Stejně jako velel na lodi, tak vládl tvrdou rukou doma a malá Karen, která milovala Mayovky, dobrodružství a byla nadprůměrně inteligentní, mu do jeho světa poslušnosti nezapadá. Naštěstí zakročí její matka, na tu dobu dost pokroková žena a výsledkem je, že Karen dokončí medicínu. Vdá se, má tři děti, věnuje se své profesi, ale její život se začne komplikovat klasickým způsobem.
V osobním životě se opakovaně propadá do nejistoty. Touží po lásce, pochybuje o sobě a znovu a znovu se ptá, proč ty vztahy, od kterých tolik čekala, končí dalším zklamáním a pocitem, že zase něco pokazila. Kdo by to neznal. Do svého deníku (The Adolescent Diaries of Karen Horney), který si vede už od 13 let si poznamená: „Je ve mně takový neuspořádaný zmatek, že ani sama nedokážu najít cestu tím labyrintem.“
Žena je nešťastná varianta člověka
Když se člověku sypou vztahy, sáhne po Xanaxu nebo po terapii, případně po obojím. Karen se rozhodla pro psychoanalýzu. Už tehdy to stálo majlant, stejně jako dneska, kdy by si za roky sezení, v případě psychoanalýzy by asi bylo lepší říct „ležení“, člověk koupil nemovitost, ale co by jeden neudělal pro klid na duši. Jenže Karen terapie moc nepomáhá. Jako by nestačilo, že vyrůstala s autoritativním otcem, pro kterého byla dobrá žena jen ta poslušná. Teď v dospělém věku od odborníků poslouchá řeči o tom, že žena je vlastně takovou nešťastnou variantou člověka. Tou šťastnější variantou je samozřejmě muž.
A je to právě Sigmund Freud, který nahlíží na ženu jako na druhořadé stvoření. Ženy jsou podle něj labilní a hysterické, protože nemají penis, což je jeho známá teorie penisové závisti. A protože žena nemá penis, cítí se méněcenná. Chudince bez mužské chlouby nakonec nezbývá nic jiného než si najít nějakou náhradou za příkoří, které ji matka příroda udělila a tím je mateřství. Taková náplast na anatomické prázdno. Dneska bychom se Freudově myšlence zasmáli, ale tehdy mu mužští kolegové přikyvovali. Minimálně zpočátku.
Karen přitom nezačíná jako jeho odpůrkyně. Projde psychoanalytickým výcvikem a sama začne působit jako psychoanalytička. Freudovu teorii zná velmi dobře, a právě proto dokáže postupně odhalovat její slabiny. Píše se rok 1922 a Horneyová se rozhodne Freudovu slavnou teorii penisové závisti pořádně zpochybnit. V Berlíně se koná slavný kongres a do jedné z přednáškových místností přichází sedmatřicetiletá lékařka Karen Horneyová. V publiku sedí psychoanalytická elita a sekci předsedá samotný Sigmund Freud.
Postaví se před největší myslitele tehdejší doby a kritizuje Freudovu teorii o tom, že se ženy nedokážou smířit s tím, že nejsou muži. Jak se Freud v tu chvíli tvářil, se můžeme jen domnívat. Ale úsměv od ucha k uchu to nejspíš nebyl. Freud byl známý tím, že nesnesl žádnou kritiku.
Tahle elegantní a vzdělaná žena si nebere žádné servítky. Prohlásí, že „ženy mužům penis nezávidí.“ Proč taky. Kde ženy tlačí boty, je, že nemají stejná práva, stejné možnosti a stejný prostor jako muži. A pokračuje dál. Freudovy teorie o ženské méněcennosti považuje za projev mužského narcismu a obranných mechanismů. A co si o tom myslí Freud? Pokud se žena v tehdejší době nechtěla podřídit tradiční roli v domácnosti a projevovala ambice, intelektuální dravost či nezávislost, tak to často diagnostikoval jako neurotický projev a hybaj zpátky k prachovce.
Kritizovat Freuda se nevyplácí
Horneyová se ovšem nepustí do Freudova kvůli jeho pohledu na ženy. Postupně zpochybňuje i jeho přesvědčení, že v pozadí většiny lidských psychických konfliktů stojí především pudy a nevědomé sexuální touhy. Nejsme zvířátka, která jsou řízená biologií. Do té doby nikoho nenapadlo, že člověku může být mizerně, protože měl mámu, která zrovna nestála za moc nebo proto, že ho táta řezal hlava nehlava. A ne nutně proto, že se ve dvou letech nenaučil na nočník.
Horneyovou to napadlo. A její poselství je na tu dobu převratné, lidská duše se nehroutí kvůli biologii, ale kvůli tomu, v jakém prostředí musíme žít.
Jenže kritizovat Freuda bylo v tehdejší psychoanalýze něco jako zpochybňovat papeže uprostřed Vatikánu. Vedení Newyorského psychoanalytického institutu se neodvážilo ji rovnou vyhodit oknem, na to byla příliš slavná a respektovaná. Vymysleli to tedy politicky a nakonec byla „odejita“. Tak rigidní dokázala freudovská komunita být, kritizovat Freuda bylo v té době ošemetné, zejména, když dělala žena.
Jestli jste dočetli až sem, tak malá pikantní věc a tou je osobní život slavné psycholožky. Ačkoliv za sebou měla Horneyová nevydařené manželství, na lásku rozhodně nezanevřela. Ve třicátých letech se zamilovala do dalšího slavného psychoanalytika. A tím nebyl nikdo jiný než Erich Fromm. Možná znáte jeho známou knihu Umění milovat, jako jeden z mála psal psychoanalytiků srozumitelně, což se o Freudovi říct nedalo.
Každopádně ti dva se do sebe zamilovali. Člověk by si řekl, že vztah musel být ukázkový. Vzájemně si vyprávějí o svých vnitřních konfliktech, přesně ví, jak deeskalovat nastupující konflikt, večery tráví hypnózou, výkladem snů a otvíráním nevědomých obsahů. A rozhodně se nehádají se, kdo je na řadě, aby šel s košem. A už vůbec žádné „ty mě neposloucháš“. Jsou to odborníci na lidskou duši a ti musí mít vztah snů. Asi tušíte, že to nakonec nepadlo, přišly vzájemné nevěry, výčitky, a dokonce i naschvály.
Zlé jazyky dokonce tvrdí, že Horneyová se Frommovi za rozchod pomstila způsobem, který by vydal na samostatnou psychoanalýzu. Když ji v roce 1941 vyštípali z Newyorského psychoanalytického institutu, založila si vlastní institut. Měl být svobodný, otevřený novým myšlenkám a prostý zatuchlých freudovských dogmat. A její pomstou bylo, že Fromma ze svého institutu vyhodila.
