Článek
„Žádnou pečovatelku nechci,“ trvá na svém máma. Vztekle vytahuji ze skříně inkontinenční pleny a převlíkám jí postel. „Aby sem do bytu chodila nějaká cizí baba, to radši umřu“. Mami, nemůže to být všechno jenom na mě. To si představuješ, že přestanu pracovat, dítě pošlu v košíku po vodě a místo toho budu mít plný úvazek tady? „Nepotřebuji, aby se o mě někdo staral,“ dívá se máma dál zarytě před sebe.
Obě bojujeme
Hlas svědomí šeptá. Jako dcera selháváš, to se nepostaráš o vlastní starou maminku? Je to tvoje povinnost. Druhý hlas se hádá s tím prvním. Není to žádná povinnost. Moje máma mě celé dětství šoupala na hlídání po cizích lidech, někdy na pár dní, jindy na celé týdny. Rozhodně si nešla pro titul Matka roku. Herečka toužící po obdivu. Byla ze mě unavená, nechtěla být v kuchyni a u plen, ale před publikem. Karma, teď bude mít zase kolem sebe cizí lidi ona. Svědomí zmlklo.
Cpu do pračky prostěradlo, které je cítit močí. Všechno v bytě je nasáklé štiplavým pachem. Proč sakra nepoužívá ty pleny. Schovává je do skříně, aby je neviděla, tiché svědky průseru, který se jmenuje Alzheimer. Poslední zahraná etuda, kdy budeme předstírat, že se nic neděje. Máma v hlavní roli.
Vážně potřebuji pomoc. Od té doby, co se vrátila z nemocnice se nemyla. Jak se tohle řeší? Pomoc potřebuje, ale žádnou nechce. Přece ji nepopadnu a neodtáhnu násilím pod sprchu, když to odmítá. Je to moje máma, dospělý člověk, ne malé dítě, kterému prostě sundám špinavé oblečení a strčím ho do vany.
Ujíždějí mi nervy a zvyšuji hlas. Musíš se umýt, pomůžu ti. Nemůžeš tu být takhle zanedbaná. Jestli to takhle půjde dál, budeš muset někam, kde se o tebe postarají. Chvěje se jí brada a rozbrečí se. „To radši umřu.“ Už je to zase tady, radši umře. Ale já před tím skončím na psychiatrii. Je to těžké pro mě, pro ni, pro všechny. Obě bojujeme, ona o svoji důstojnost, já o právo na vlastní život.
Nastavím praní na 60 stupňů, zmačknu čudlík a nic. Mlčky ječím. Krám, co snad ještě pamatuje Husáka, se rozhodne odejít právě teď. Zvoní mi telefon, dcera. „Ano, myško, vím, že ti je smutno, za chvíli budu doma.“ Lžu jí, ještě musím jít nakoupit, vyzvednout léky v lékárně, pořídit víc dávkovačů a někde v tomhle bordelu najít mámin rodný list. „Tak já na tebe budu čekat,“ říká mi smutný hlásek. „Myško, kdyžtak si vezmi něco k jídlu z lednice, kdybys měla hlad, ano.“ Další telefon z práce. Ten článek určitě pošlu, nezlobte se, vím, mám už několik dní zpoždění. Spěchám k autu, únavou mi tečou slzy a objednávám přes internet novou pračku.
Zase brečím
Nesu tašky s nákupem, zvoní telefon. „Tak jsme tady s tou pračkou.“ „Vydržte, za chvíli jsem u vás.“ Dobíhám s cottage sýrem, pudinkem a teplými nudlemi s kuřetem, které mám pro mámu. Před vchodem do paneláku už chlap veze pračku na rudlu. Vměstnáme se do garsonky, pračku šoupne do miniaturní umakartové koupelny. „Dám vám tisícovku navíc, když ji zapojíte.“ Chlap je mi po prsa a mluví ostravsky. „Taková pěkná baba a nemáte nikoho, kdo by vám pomohl?“ „Nemám,“ usmívám se silou vůle, protože vážně potřebuju zapojit tu pračku. Pračku zapojí. Najednou cítím ruku na zadku, výborně, takže jsme se teleportovali do devadesátek. Mám chuť mu jednu vrazit, ale musím strpět sexuální obtěžování od závozníka elektroniky, péče o mámu tak dostává další rozměr. „Paní, máte to hotové.“ Beru fakturu a zase mi sáhne na zadek. Druhý den mi přijde zpráva, jestli bych nešla na kafe. Ne, nešla, to radši umřu.
Odcházím z bytu. „Mami, zítra sem přijde ta paní na výpomoc.“ Hrajeme teď další dějství, kdy se plenám říká kalhotky, pečovatelkám paní na výpomoc a demenci se neříká nijak. Celkem to funguje. „Nikoho tu nechci, ozve se z postele.“ Tak to nefunguje zas tak dobře, jak jsem si myslela. Nechceš? Tak dobře, ale já už sem dál jezdit nebudu, zůstaneš tu bez jídla a nikdo ti s ničím nepomůže. Jsem protivná vyděračka, ale už nemůžu dál. Bude sem chodit pečovatelská služba a basta.
Sedím v autě a zase brečím, jak na ni můžu být hnusná. Znova hlas. Vykašli se na to, nikomu nic nedlužíš. Máš dítě, které tě potřebuje. Podívej se na sebe, jsi úplně zničená, nic nestíháš, nervy v hajzlu celou dobu. Akorát furt řveš, v noci nespíš a vypadáš příšerně. Svědomí se hlásí. Nemůžu, nemohla bych se na sebe pak podívat do zrcadla. Hlas pokrčí rameny.
Máme sraz v kavárně, kde podepisuji smlouvu. „To je dobře, že jste se rozhodla pro výpomoc s maminkou,“ pokyvuje blond hlavou majitelka soukromé agentury, která pomáhá seniorům. „My už jsme zažili hodně lidí, co totálně vyhořeli, protože to chtěli zvládnout sami, a nakonec si stejně museli někoho najmout.“ Mám chuť ji obejmout. Oba hlasy v mé hlavě se svorně nadechují k projevu. Dneska mlčte!
Podepisuji smlouvu. Je mi najednou lehčeji. Morální majáky mohou pro dnešek zhasnout. A s nimi i představa, že děti musí rodičům celý život splácet dluh za vlastní narození. Vyrážíme s pečovatelkou za mámou, všechny vzájemně představuji a trnu. Před cizími se máma neodváží ani pípnout, dokonce ani nechce umřít. Dlouze vydechnu a předávám pečovatelce klíče od bytu.
Jsem doma, jenom ležím a mám pocit, že jsem se ocitla na dovolené na Bali. Dcera se ke mně přitulí. „Mami, teď už nebudeš tolik smutná a pojedeme spolu třeba na výlet?“ Přivoním si k její hlavě, která voní jako seno na slunci. Pojedeme na výlet a nebudu smutná, neboj.
