Článek
„Potřebuju sanitku pro mámu, ročník 1938.“ Ruka s telefonem se mi klepe, jsem ráda, že jsem si vůbec vzpomněla na číslo 155 a nezavolala třeba hasiče. Diktuji adresu. Operátorka ze mě doluje informace. Nevím, co se stalo, přišla jsem za mámou domů a našla ji v příšerném stavu. Třese se a je mimo sebe. Má Alzheimera, to je asi důležitá informace, tak to také říkám. Ale doteď byla stále soběstačná. „A je schopná se sama pohybovat, třeba se zvednout a chodit?“, ptá se mě ženský hlas. Jasně, poletuje tu jako srna, a proto volám rychlou. „Ne, leží a je mimo,“ utírám si zpocené ucho, na kterém mám přiložený telefon, druhou rukou ležící mámu podpírám, aby se jí líp dýchalo. Je těžká.
Tak tohle je ta dospělost
Za pár minut se venku objeví světla sanitky. Modré záblesky prořezávají venkovní šero. Otvírám dveře a do bytu vstupuje řidič a záchranář. Měří tlak, puls, saturaci kyslíkem, mezitím se hrabu v mámině ohromný kabele a hledám kartičku pojištěnce. Proč v ní má tolik věcí, samý bordel, igelitky, ve kterých jsou další igelitky a v nich další taštičky. Nemůžu to najít. „Jak vám je paní, jak se cítíte?“ slyším jednoho z mužů, jak mluví směrem k mámě. Máma jen zaskučí, jinak nic. „Tak vy s námi nebudete mluvit?“ To si dělají srandu, jsme na nějakým blbým pohovoru do korporátu nebo co. Jako chápu, že zjišťují podle nějakých standardů, jestli je při vědomí, orientovaná a tak dále. Ale stojíme tu už deset minut a neustále dokola opakují ty samé otázky. „Nemůže mluvit, to nevidíte,“ tečou mi nervy. Proč ji už pro boha neodvezou.
Volají mi z nemocnice, neví, co mámě je. Ještě ji čekají další vyšetření. Další den za ní jedu, vezu jí umělé zuby, ručník, nějaký oblečení. Našla jsem kartičku pojištěnce, ve zmuchlané igelitce v kabelce, jak jinak. Na pokoji je plno, pět lůžek na dvaceti metrech čtverečních. Zpod bílých prostěradel trčí kostnaté ruce s vystupující žílami. Do nosu se mi dere klasický nemocniční pach dezinfekce, nemoci a smrti. Hladím mámu po vlasech, neví, kde je ani co se děje. Říkám, že je všechno v pořádku. Vlastně nevím, co se má říkat. Tohle není americký film, kde sedí dokonale upravená herečka celé hodiny u postele umírajícího manžela, vypráví mu jejich nejvtipnější historky, připomíná první rande a mezi slzami mu šeptá, jak strašně ho miluje a že musí být silný.
Čekací doba? Klidně i tři roky
Jezdím za ní každý den. Práce, rychle udělat s dcerou úkoly, odvézt ji na kroužek, jet do nemocnice, honem zpátky domů, uvařit večeři. Jako děti chceme být hrozně dospělí a těšíme na to, jak nám nebude nikdo nic dávat befelem a budeme svobodný. Tak tady to je, ta dospělost. Mám chuť se na všechno vykašlat a zmizet, vysublimovat. Volá mi doktorka. „Maminka už tu nemůže zůstat, musíte si ji vzít domů, maximální doba na lůžkovém je sedm dní.“ Ani eldénka? LDN zařízení je stejně na maximálně 90 dní pobytu.
Asi dostávají ceres, když jim tam posílají moc lidí. Jasně, dokonce odkladiště, poslední štace, kde nikdo nechce skončit, je přeplněné. Prý by byla raději, kdybychom si to vyřešili my. Jak my, žádné my není, jsem na to sama. Nevím, co mám dělat. „V tom případě se spojte s naší sociální pracovnicí.“ Tak se spojuji se sociální pracovnicí.
„Maminka bude potřebovat, aby se o ní někdo postaral.“ Vážně? To mě nenapadlo, já čekala, že odsud půjde rovnou na kafíčko a po nákupech. „To bohužel nejsem schopná, pracuji a sama se starám o dceru.“ Bojuji se svým svědomím. To bych fakt nedala. Nikdy jsem nebyla typ ženy pečovatelky, která by pekla na vánoční besídku 25 druhů cukroví a po večerech dítěti štrikuje kostým na karneval. „Takže maminku si nemůžete vzít k sobě domů?“ Ne, nemůžu. Po třech dnech bych se nejspíš předávkovala Neurolem, nemám na to, prostřelte mi třeba obě kolena.
Mám si obvolat pečovatelské domovy, ale čekací doba v Praze je i tři roky. „Tak to snad ani nemá cenu v mámině věku ne.“ Sociální pracovnice nechápe, asi je na ní můj černý humor moc. A ty tři roky mám dělat teda jako co. „Zkuste sociální služby.“
Zkouším sociální služby. Ťukám do ChatuGPT, ať mi vyjede nějaké kontakty. „Můžu vás zapsat na čekací listinu, čeká se tak půl roku až rok,“ říká mi mužský hlas v telefonu. „Tak dobře, půl roku bych se snad zvládla o mámu starat.“ „Nevím, jestli si rozumíme, to je doba na čekací listině, pak bychom vás zařadili do evidence a čeká se další rok.“ Asi jsem se dovolala někam, kde to mají fakt nahuštěný. Zkouším to dál, dvacet čísel, všude stejná odpověď.
50 tisíc za měsíc v soukromých zařízeních
Pitomej život, debilní dospělost s milionem úkolů a odpovědností. Přece nejsem jediná, komu se tohle děje, kdy propadne sítem sociálního systému. Nemůžu být jediná s tímhle příběhem, na světě je sedm miliard lidí, určitě už se to někomu stalo. Jak to řeší ostatní? Ptám se umělé inteligence. Udusili ti lidé svoje rodiče polštářem nebo našli nějaké řešení? Je to složité. Co soukromá zařízení a soukromé pečovatelky? Ok, zkusím.
Obvolávám soukromé domovy se zvláštním režimem, cena začíná na 50 tisících za měsíc. Příspěvek na péči si k tomu berou zvlášť. Takže děkuji, ale asi ne, zbývá varianta polštář nebo soukromé pečovatelky. Ty si berou 350 korun za hodinu a žádná čekací listina. Souhlasím, není jiná možnost.
Vyzvedávám mámu z nemocnice. Zase nevím, co mám říkat. Vlastní mámě. Terapeut říkal, že ticho má svůj význam, mě ticho znervózňuje, to má asi taky svůj význam. Jsem vyděšená, co bude dál. Říkám jí, že je všechno dobrý. Ale není, nic není dobrý a nebude. Jsem vyděšená kvůli ní i kvůli sobě, že tohle mě třeba také jednou čeká. Pleny, mozek v pytli, nemohoucnost jako daň za vysoký věk.
Máma sedí vedle mě a mlčí. Na klíně drží svoji obří kabelku. Igelitka v igelitce, v ní další taštička a někde úplně vespod kartička pojištěnce. Život nacpaný do několika vrstev bordelu, ve kterých se jednou bude muset přehrabovat vaše dítě.
