Článek
Statečně beru žádanku od praktika. Díky za zkažený léto, utrousím v domnění, že jsem vtipná, nebyla jsem. Odpovědí mi byl jen tichý pohled a zdvižené obočí. „Takže dieta pět dní, den před zákrokem, už se nejí vůbec,“ nenechá se vyvést z rovnováhy obvodní lékařka a komisním hlasem dává další instrukce. V duchu hledám nějakou výmluvu, proč bych zrovna na tohle vyšetření nemohla jít, bohužel mi právě došla fantazie. Tuhle proceduru jsem si dala kdysi před dvaceti lety a zařekla se, že už nikdy, to ať mi raději trhá zuby španělská inkvizice, ale tohle ne.
Doma projíždím stránky kliniky, kam mám jít. Hned v úvodu je rozhovor s J.X. Doležalem. Ten si chválí opiáty, které dávají před zákrokem, což mě hned zaujme a ožiju. Protože jestli někdo ví, kudy běží zajíc, tak je to právě on a když J.X. Doležal řekne, že je něco dobrý materiál, tak tomu věřím. Před dvěma dekádami jsem nedostala ani bonbon, natož nějaký prima koktejl, tak mám naději.
Hladomor na bonbonech
Pět dní před zákrokem bezezbytková strava? Co to asi jako je? Klikám na další instrukce, jasně, takže budu na rohlíku, rýži a mase dušeném v páře. Posmutním, všechno mi náhle zešedne. Život je postupným sledem ztrát, člověk už nemůže chlastat, protože by to nepřežil, pak zmizí fyzička, postava i kámoši, a nakonec zůstane jenom to žrádlo, to je přesně můj případ. A taky že jo, vzali mi moji poslední radost. Žužlám bílou veku a upadám do hluboké deprese, dokonce i když mám PMS (premenstruační syndrom, kdyby někdo nevěděl), tak jsem ve srovnání s aktuální náladou usměvavé sluníčko. Další dny se to rozhodně nelepší, mám hlad, nemůžu zajíst smutek čokoládou a nikdo mě nelituje. Tedy kromě mě samotné, ale to není ono.
Hadice do zadnice je naplánovaná na čtvrtek po obědě, který se mě samozřejmě netýká, od úterka večer už nesmím jíst. Nemám představu, jak to vydržím. Jestli by někdo nemohl do Survivora, tak jsem to já. Vzdala bych to první den. Malá odbočka a vzkaz pro všechny producenty podobných reality show, prosím vás nevolejte mi. Chápu, že jsem první na seznamu, po kom toužíte, ale nedá se nic dělat. Kdyby byla válka nebo hladomor, zřejmě bych umřela jako první.
Je středa, prvních 12 hodin bez jídla, ohryzala bych klidně omítku, přestává mi fungovat mozek, kterému zoufale chybí glukóza. Jedu jen v defaultním nastavení a šetřím energii na základní životní funkce, jako je dýchání. Tuším, že jediná část mozku, která zůstává aktivní, je mozkový kmen. Středa večer, podlamují se mi nohy a točí se mi hlava. To bláho, tak tohle nedám. Potřebuji cukr a jdu si koupit Bonpari. Hrdinně se plazím do obchodu, kde z posledních sil natahuji po balíčku bonbonů. Přemýšlím, že se prostě najím a vykašlu se na to. Pohrávám si myšlenkou, že zavolám na kliniku s tím, že jsem se musela náhle přestěhovat do Mexika.
Leji do sebe čtyři litry roztoku, což je chuťově něco mezi jedlou sodou a jedem na krysy, ne, že bych věděla, jak chutná jed na krysy, ale představuji si to. Tahle mana má člověka protáhnout a taky, že jo. Při posledním litru mám pocit, že už to půjde spíš horem než spodem. Čtvrtek ráno, už ani nemám hlad, vlastně už nic necítím, nic si nemyslím, je ze mě jednoduchý průhledný tvor, možná jsem se změnila v pokojovou rostlinu, nevím. V poledne jsem přesně 40 hodin bez jídla, připadám si jako ten nejhustější asketický mnich z ašrámu a domnívám se, že bych měla začít meditovat. Pak si vzpomenu, že nirvána ve formě opiátů na mě čeká za rohem a nemusím se ani snažit soustředit na jeden bod a pozorovat své myšlenky. Vcházím na recepci soukromé kliniky. Přesně tak, soukromá klinika, jsem ochotná vytáhnout prachy navíc za to, že na mě budou všichni milí a dají mi všechny drogy, co mají na skladě. A doktor, který má jen ty nejlepší recenze. Není prostor na hrdinství.
Umím to i bez brčka
„Tady se lehnete na lehátko a obléknete si tyhle trenýrky,“ ukazuje mi sestra trencle s dírou tam, kde ji člověk přesně mít nechce. Sbohem důstojnosti, zlatý motýlek. Lehám si a myslím na nachos se sýrem. Sestra se za chvíli vrací. „Teď vám napíchnu kanylu a analgetika a opiáty dostanete těsně před zákrokem.“ Horlivě přikyvuji.
A je to tady, pozoruji průhlednou tekutinu, jak se dostává z injekční stříkačky do žíly, účinkuje během pár vteřin. Tak to je fantastický pocit, jsem sjetá jak sáňkařská dráha, ztrácím zábrany, žoviálně hovořím s lékařem, který mi mezitím strčí obávanou hadici tam, kam má. Je mi to fuk, s přimhouřením jednoho oka bych dokonce řekla, že je to příjemné a blábolím pod vlivem koktejlu v žilách dál.
To je moje střevo, koukám se obrazovku, hustý.
Ano, to je vaše tlusté střevo.
Vy jste taky hustej a jak to, že to nebolí?
Něco odpovídá, nevím co, vedu dál filosofickou debatu sama se sebou.
Teď vám dáme do zadku takový brčko, co vám pomůže se vyprdět.
Ale já umím prdět i bez brčka.
To brčko to udělá za vás, abyste neprděla po cestě domů.
Jedu domů metrem, tam stejně všichni prdí.
Neukecala jsem je, ještě čtvrt hodiny ležím na dospávacím lehátku s trubkou v řiti, která má udělat práci za mě. Do toho slyším, jak vezou dalšího na zákrok. Chvíli ticho, načež poslouchám z ordinace 15 minut blábolení. Chudák doktor, to má celý den, jeden pacient po druhém mu tam mele nesmysly. Tohohle už přivážejí ho zpátky.
Jsem dobrej, tak já už jdu
„Nikam nejdete, máte v zadku brčko.“ Sestra to nemá jednoduché, celý den řešit brčka. Haha, směji se v duchu povýšeně, jelikož jsem o 20 minut zkušenější, nikam nepůjdeš, tady budeš ležet. „Ne, já jsem fakt dobrej,“ ozývá se znovu omámeně za zástěnou mužský hlas. J.X. Doležal měl pravdu, dávají tu kvalitní materiál. Akorát teda nezmiňoval ty brčka.
Dostávám lékařskou zprávu, vše je v pořádku, celý zákrok trval šest minut. Tak to byl fofr. Pomalu se zvedám a klopýtám přes recepci pryč. Děkuji všem kolem, usmívám se, že takovou lambádu jsem nečekala. „To víte, musíme se snažit,“ usměje se recepční. „Je to dost delikátní vyšetření.“ Namítám, že gynekologie i zubař jsou taky dost delikátní disciplíny, a přesto jsem odtamtud nikdy neodcházela s pocitem, že bych si to chtěla zopakovat. Po cestě domů volám známým ještě v rauši rozhodnutá dělat náborovou kampaň. Byl to slušný mejdan, teda až na ten hladomor, říkám jim a rozhodně na to musí jít.
