Článek
Velmoc v mínění politologickém zdá se mi jako útvar poněkud přestárlý, překonaný. Jeví se mi jako rudiment dob i myšlení minulého. A proč?
Především by bylo dobré popsat, jakou charakteristikou pojem „velmoc“ jako takový definuji. Ačkoliv je mnou vnímána dosti negativně, najdou se samozřejmě i vlastnosti pozitivní. Velmoc samozřejmě oplývá obrovskou rozlohou. Z toho můžeme usuzovat vlastnosti odvozené. Jedním z nejdůležitějších trumfů, majetkem, jenž zaručuje titul velmoci, je nadbytek nerostných surovin. Takový, aby měla dosti veliký export a závislost menších států bez takových možností. Díky tomu velmoc oplývá obřím kapitálem, což je nositel moci sám o sobě. Zároveň díky oběma předchozím příkladům upoutává k sobě státy menší, chudší, méně rozvinuté. Tady se začínáme dostávat k mentální patologii takové velmoci.
Velmoc je navyklá na závislost ostatních států na jejích zdrojích. Export a udržování páky na okolí je pro velmoc důležitější než interní homeostáza. Je to jako patetický egocentrik, který se stará více o estetiku, o působení na okolí než o kvalitu interních vlastností a pochodů. Velmoc se chce jevit, nikoliv být. Velmoc chce velmocí být. Označení „velmoc“ začalo možná jako důsledek určitých kvalit obdivovaných okolními státy. Teď je to spíše snaha udržet toto označení, snaha udržet si tento titul, nikoliv ony pro to označení dříve esenciální vlastnosti.
Z tohohle poměrně dětinského mentálního stereotypu vychází bohužel i nastavení jejích občanů. Protože jednou ze zásad pro udržení takového titulu je výchova mládeže, formace do stejného myšlenkového stereotypu. Ovšem zde začíná další vtipný patetický prvek velmoci. Lid je vychováván a přesvědčován o kvalitách definujících velmoc. Bohužel berou v potaz stále kritéria, jež panovala při zrodu tohoto pojmu, tedy dejme tomu někdy v poválečných letech. Tím tedy udržuje lid, a snad i sama sebe, v přesvědčení, že tytéž vlastnosti jsou stále žádoucí, dobré a kvalitu určující, ačkoliv to tak už dávno být nemusí.
Posledním diagnostickým znakem je ješitnost, touha být nejlepšími nebo prvními. Jako ješitnost to označuji proto, že se opět nejedná o vnitřní nastavení, nýbrž o vnímání globálních trendů. Velmoc se nesnaží rozvíjet vlastnosti či potřeby lidu, nýbrž se snaží rozvíjet vlastnosti států ostatních, a ideálně je překonat. Zde pak platí pravidlo, že velmoci nejde o kvalitu reálnou, ale domnělou, jevící se. Velmoc chce být nejlepší i ve věcech, které vůbec nesledují její zájmy. Tohoto domnělého prvního místa se snaží potom dosáhnout prostředky nejkratšími, nejjednoduššími a nejméně kvalitními.
Z tohoto důvodu vnímám velmoc jako rudiment. Nynější velmoci, místo aby byly předními silami v řešení důležitých politických otázek, jsou zakonzervovány vidinou vlastní moci. Jsou obrovským patosem snažícím se úporně o estetiku, ale bezhlavě opomíjejícím funkci.
