Článek
Otázka práva přírodního principu
Jak funguje příroda? Otázka, kterou si mnozí z nás nepoložili nebo položit ani nechtějí. Stejně jako: K čemu potřebujeme přírodu? Ačkoliv je tato otázka samozřejmě pošetilá, najdou se možná tací, kteří si ji položí, anebo hůř, kteří na ni odpoví záporně. Přírodu potřebujeme už jen proto, že z ní čerpáme obrovské množství pro nás potřebných surovin. Ale kromě fyzické potřeby konkrétních surovin je potřeba i přírody jako harmonického celku. Proč?
V přírodě jsme se vyvíjeli. Každý krok hominizace se projevoval postavením člověka v přírodní hierarchii. Byla pro nás domovem, bezpečím, místem pro žití. To se nepochybně zapsalo do našeho genetického kódu. Ten se projektuje do současnosti jakousi podvědomou závislostí na přírodě. Přetrvala v naší psychice metafyzická soudržnost s přírodou. Pokud nebude zdravá příroda, nebudeme zdraví ani my jako lidstvo, jako společnost.
Jak se ale pozná, že je příroda zdravá? Velice důležitá věc, kterou je potřeba si uvědomit, je mechanismus přírodního principu. Přírodním principem se zabývali již antičtí filosofové. Proč? Protože je komplexní a esenciální. Protože to je meritum všeho dění na naší planetě. Protože porozumět přírodnímu principu znamená rozklíčovat dynamiku všudypřítomného okolí. Kdo porozumí přírodnímu principu, porozumí tajům lidské etiky. Jelikož je přírodní princip taxonomicky nadřazen našemu chování, je pro nás kategoricky nepochopitelný. Příroda je pro nás „věcí o sobě“. Její dynamiku můžeme derivovat a dokazovat jak chceme, ale nikdy pro nás nebude otevřenou knihou.
Teď se konečně dostáváme k pro nás objektivním ukazatelům zdraví přírody. Každý z nás má do určité míry deformovanou představu „zdravé“ přírody. To se často projevuje degradací po snaze o záchranu daného biotopu. Než budeme přírodě „pomáhat“, musíme myslet na to, k čemu přírodní dynamika vlastně tíhne, nebo dokonce kam by tíhnout „chtěla“. Abychom mohli naši hypotézu validovat, je potřeba měřitelných objektivních ukazatelů.
Dle mých znalostí a pozorování se mezi tyto ukazatele dá zařadit biodiverzita a stabilita prostředí, biotopu. Slovem biodiverzita rozumíme rozmanitost jednotlivých složek biotopu v absolutním měřítku. Absolutna je pro nás zatím samozřejmě nemožné dosáhnout, ovšem je dobré se k němu přibližovat – alespoň oproti času bezprostředně minulému. Jednotlivými složkami rozumím všechny živé organismy, které na planetě existují, od nejmenších po největší, od virů po kytovce. Biodiverzita funguje v jednoduchém gradientu: čím více, tím lépe. Nejlépe v souvislosti větších i menších taxonů, od kmenů po rody atd. Biodiverzita je nádherným odrazem dynamiky prostředí, jelikož k velké biotické biodiverzitě je potřeba i pestrost abiotických poměrů.
Naproti biodiverzitě stojí druhý pojem – stabilita. Ta může být na definici poněkud obtížnější. Stabilitou přírodního prostředí rozumím schopnost bioty reagovat na disturbanční činitele různých velikostí a také rychlost a přesnost jejího návratu k původní biotě. Pokud toto tvrzení stratifikujeme a trochu didakticky zjednodušíme, můžeme je chápat jako schopnost vrátit se do stavu, který byl nějakým vnějším vlivem narušen. Disturbanční činitelé jsou samozřejmě typologicky velice rozrůznění – od loupání kůry zvěří až po požáry a orkány. Nicméně sukcese by se měla po všech disturbancích odvíjet stejným směrem, přičemž diverzifikována by měla být podle mohutnosti disturbance pouze rychlost. To si můžeme snadno představit třeba na rozdílu mezi vykácením lesa a pokácením jednoho stromu. V sukcesi potom funguje i pěkný gradient, kdy raná sukcesní stadia jsou poměrně krátkověká a s postupující sukcesí se zvětšuje doba trvání charakteru stanoviště. Rozdíl „kvality“ přírodních stanovišť se může hezky poznat i na agresivních invazních druzích rostlin, respektive na reakci prostředí na tuto invazi. „Kvalitnější“ stanoviště by měla být mírněji disturbována, jejich struktura by se měla změnit jen částečně a návrat k původní biotě by měl probíhat značně rychleji, samozřejmě s ohledem na abiotický charakter prostředí. Méně „kvalitní“ biotopy by naproti tomu měly být kompletně restrukturalizovány s disturbancí o mnohem delším trvání. V těchto případech často dojde k úplnému obsazení biotopu invazivním druhem. To může být poměrně přetrvávající stav.
Po dosažení maximální věkové hranice začíná velice pozvolna stadium rozpadu. Mezi invazní druhy se vměšují přizpůsobivější původní druhy. Zpravidla začíná slábnout negativní vliv invazního druhu jak na biotické, tak i abiotické činitele prostředí (tím mám na mysli samozřejmě půdu). Toho dokážou velice dobře využít původní rostliny a celistvý porost mohutně naředí. Od tohoto okamžiku již začíná sukcese „správným“ směrem k „původnímu“ stavu. „Původním“ stavem rozumějme stav klimaxový, ovšem nechápejme prosím klimax jako stav stálý, neměnný, statický. V klimaxu velice dobře funguje proces zvaný dynamická stabilita.
