Zlo s krásnou tváří

Jak možná někteří z Vás uhodli, řeč je o jedné z mediálně nejdémonizovanějších rostlin, trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia). Tato nevelká pionýrská dřevina patří do čeledi rostlin bobovitých (Fabaceae). Do této čeledi je řazen hlavně kvůli symbiotickému vztahu s rhizopodními bakteriemi které jsou schopné vázat vzdušný dusík. A to vytváří, z lidského hlediska, obrovský ekologický problém. Ještě předtím se ale koukneme, odkud vlastně pochází, a jak se k nám dostal.

Primární výskyt
Akát se původně vyskytuje v jihovýchodní části USA v centru Appalačského masivu. Roste na propustných půdách a životně důležité jsou pro něj lesní světliny, zajišťující dostatečný přísun světla. V USA roste na východně orientovaných svazích s bohatými srážkami, které v klidu přesahují hodnoty přes 1000 mm ročně. Funguje striktně jako pionýrská dřevina a po maximálně 30 letech dochází k jeho zastínění konkurenčně silnějšími druhy. Ve své domovině netvoří souvislá společenstva, ale pouze příměs v lesních cenózách s maximálním zastoupením 4 %.

Introdukce do Evropy
Podle Linného byl, jak již rodové jméno napovídá, do Evropy zavlečen již na počátku 17. století francouzským přírodovědcem Jeanem Robinem, proto Robinia a druhové jméno pseudoacacia pak jen poukazuje na podobnost s africkými akáciemi. V novějších studiích bývá ovšem tato teorie vnímána jako nepravdivá a vědci se shodují s pravděpodobně více zdroji introdukce. Z Ameriky byl tedy akát nejspíše přivezen v 17. století Brity, Španěly a Francouzi jako okrasná dřevina do parků. Až postupně se používal na pěstování dřeva a na zpevňování a zalesňování písčitých půd, či skalních svahů.

Habitus a vlastnosti
Kromě akátových tyčkovin na rovině v Polabí, kde má akát vysoký, rovný kmen, se setkáte s nízkým křivolakým, vidlicovitě rozdvojeným kmenem s pokroucenými větvemi a s výškou kolem 10-15 metrů. Na dálku jsou poznat jeho lichozpeřené listy a na jaře pak zejména bílé, hroznovité květenství, s příjemnou vůní. Kvůli tomu byl bohužel také často vysazován včelaři, jako medonosná dřevina. I nás se mu daří na suchých, propustných půdách s ročním úhrnem 400-500 mm a nestoupá výše než do 500 m.n.m. Jak už bylo zmíněno, je, díky symbiotickým bakteriím, schopen vázat vzdušný dusík a tím významné eutrofizovat půdu. Vytváří pod sebou nitrofilní vegetaci, kde v bylinném patře povětšinou dominuje pouze jen druh. To však stále není největším problémem. Ačkoliv v září a říjnu se otevírají a semenní jeho lusky, generativně se rozmnožuje vzácně. Jeho největší zbraní je rozmnožování vegetativně, výmladky. Z jednoho kmene, který se může vegetativně rozmnožovat klidně už po 6 letech, může vzniknout i několik desítek nových jedinců, kteří jsou při ideálních podmínkách schopni vyrůst až 4m za rok! Tato schopnost dělá z Akátu nejvýkonnějšího kolonizátora narušených ploch, které často zcela zámoří.

Akát a ochrana přírody
Proč je akát na seznamu 40 nejinvazivnějších dřevin světa, a proč je nejrozšířenější invazní dřevinou ČR? Jak už bylo zmíněno, hlavními příčinami neustávající expanze je schopnost vázat vzdušný dusík a následná eutrofizace půdy a také až obdivuhodná schopnost tvořit extrémní množství výmladků, které mohou vyrůst i několik metrů za pouhý jeden rok. Kombinace těchto schopností udělá zastíněnou nitrifikovanou půdu téměř neobyvatelnou pro většinu našich autochtoních dřevin, ovšem ne pro všechny. Dusičnatá půda svědčí například bezu. Zmíněná situace neplatí ovšem jen pro dřeviny. V bylinném světě se v kompetici uplatňuje téměř monopol nitrofilních druhů, jak kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), vlaštovičník větší (Chelidonium manus), či česnáček lékařský (Alliaria petiolata).

Na rozdíl od primárního areálu, kde dochází k zastínění okolními dřevinami po 30 letech, na našem území podobný fenomén sledován nebyl. Alelopatické a výmladkové vlastnosti akátu po cca 70 letech výrazně slábnou, a dochází k rozpadu akátové monokultury přimíšením původními dřevinami.

Inspirace:

http://invaznirostliny.ibot.cas.cz/druhy/trnovnik-akat/