Článek
Ačkoliv byl nadpis přepisován a přepisován, nemohl jsem z něj vyvařit lehce opovržlivý tón. Ten ovšem je v tomto případě nemístný. Nechci se o otázce seniorů ve společnosti vůbec bavit. Hlavní tezí má být funkce seniorů ve společnosti a charakteristika jejich místa ve společenské hierarchii.
To samozřejmě úplně nejdůležitější funkcí je distribuce zkušeností. Zkušenost, jakožto vlastnost získaná prožitou empirií by měla být časově přímo úměrná. Což samozřejmě není. V této rovnici figuruje halda a halda proměnných. Od inteligence až po charakter a stresovou zátěž prožitých situací. Nicméně, sice s mírným rozptylem, ale pořád jdou zkušenosti s množstvím času lineárně nahoru.
Proto se očekává, že senioři mají těchto zkušeností nejvíc. Můžeme klidně říci, že senioři mají největší teoretické znalosti o pojmu „život“. Aby mladší následující generace mohly přežít a být úspěšné je nutností, aby jim byly zkušenosti předány. Neboť bez nich by se ve společenském žebříčku propadali a propadali, až by se ocitli na okraji společnosti, kde by museli býti udržováni. Předané zkušenosti jsou tedy pomocníkem a důležitým parametrem ve společenské hierarchii. Ačkoliv se toto jednání uplatňuje po mnoho a mnoho tisíciletí a je téměř pudové, pořád se jedná o obchod. Starší generace předávají zkušenosti s požadavkem na pomoc a ochranu. Vymění metafyzickou pomoc, za pomoc fyzickou.
Žijeme ve světě, kdy obecně je pomoc starším povinností, ale existuje tahle povinnost i v subjektivním měřítku? Cítí každé individuum povinnost pomoci seniorům? Na rozdíl od pravěku, v dnešním světě je tato otázka mnohem složitější. Jako invazivní činitelé v přírodním procesu směňování zkušeností působí pojmy jako „globalizace“, „digitalizace“, ale i lepší medicínská péče. Lidé se dožívají staršího věku a jsou tak více a více náchylní vůči různým nemocem. Raketově poté klesá kvalita a života a dá se řící, že někteří těžce nemocní starší lidé „přežívají“ sami sebe, právě díky globalizaci.
Globalizací rozumím specializované instituce působící ve větších antro-geografických systémech. Jinými slovy tam jsou právě senioři dováženi a odevzdáváni rodinami. S tí se rovnou pojí problém digitalizace. Jednoduš, zkušenosti jsou uchovány na internetu a dostupné pro každého. Tím výrazně klesá důležitost seniorů ve společnosti a internet tak přebírá funkci, kterou starší generace vyplňovaly po tisíciletí. Proto jsou senioři následně posílány do institucí, specializujících se na jejich „uchování“, avšak bez potřeby zisku zkušeností. Jedná se tedy spíše o gesto solidarity.
Na závěr bych rád napsal, že poněkud pesimistická linie úvahy je použita pouze pro zvýraznění důležitosti mezigeneračního kontaktu. Protože společnost se stálým odmítáním připravuje o to nejcennější, co nám senioři mohou nabídnout. Schránka empirie uložena v čase.
