Článek
Kdyby někdo neměl tušení co to sakra ten „incel“ je, nezoufejte. Je to poměrně mladé a spíše anglo-americké sociální téma. Ovšem „INvoluntary CELibate“, tedy nedobrovolný celibát již proniká i k nám, avšak ne v tak extrémní podobě. Odlehčenému psychologickému fenoménu by se dalo na naší půdě říkat „toxická maskulinita“, pro případné zbohémštění také „nenávistná mužnost.“
Co to tedy, ale vůbec představuje za myšlenku? Myšlenka jako taková vlastně moc složitá není. Jedná se hlavně o nenávist k ženám, celkově misantropii a taky špetku radikálnosti. S tím, že dominantní rys osobnosti bývá jakási kompetitivní egománie. Člověk je narcismem, odporem ke společnosti poháněn dovýšin. V domnění, že se stává lepším a lepším, až snad nejlepším člověkem. Jenže právě kvůli misantropii, jsou normy pojmů „lepší člověk“ patologicky změněny, odkloněny od obecného standardu. Člověk potom není lepší, ale spíše tvrdší, vyhraněnější, vznětlivější, silně nestabilní a nestabilně silný.
Dotyčného zmíněné rysy z jeho pohledu pozvedají nad okolní společnost, a kvůli silné misogynii hlavně nad ženy. Hlavně ty se potom stávají terčem a „ukazatelem“ jejich „moci“. Nedejbože pokud dotyčný byl od ženy poškozen, nebo mu prostě jen není sympatická. Zraněný incel si takové chování potom vykládá jako útok a brání se brutálnějším útokem. Přičemž se nebojí ohánět svou domnělou mocí. Jenže, kde takové chování a postoje vůbec pramení?
Kromě faktu, že některé patologické postoje jsou v současné době propagovány některými významnými influencery. Za takového by se dal považovat např. Andrew Tate, kterého mají často za vzor. Ovšem to nebývá prvopočátkem takových pocitů. Stresorů je v dnešním světě spousta a spousta. Já osobně bych se nebál poukázat na sociální sítě. Interpersonální kontakt přes sociální sítě postrádá mnohé z aspektů fyzického kontaktu (chápejme v hmotném světě). Tudíž například odmítnutí, vyznání lásky, nebo jen obyčejná konverzace nepůsobí na city a chování tak, jak by měla.
Andrew Tate (zdroj: jeho vlasy)
Dalším problémem je tlak a shon, jenž působí na odmítavou generaci mladých lidí. Díky sociálním sítím funguje v lidském životě idealizace a matrice „úspěšného“ života. Mladí lidé mají (alespoň myslím) často pocit, že musí takového života dosáhnout, aby došli k naplnění. Jenže vyobrazení života na internetu je pouze částečné, ale pokud je prezentovaná část ideální, lidský mozek si jako ideální dokreslí i zbytek života. Ve svém životě pak přichází do styku s neúspěchem, a to oproti ideálu velice často. Po každém neúspěchu se na jejich mysl tlačí myšlenky sebepohrdání a méněcennosti. Ty následně přecházejí ve stres, který metamorfuje v nenávist.
Proto by možná neuškodilo více fyzického kontaktu a naučit mladé, že neúspěchu se není třeba bát, na naopak, je lepší ho přijmout a překonat.
